Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Babička v zajetí čertíka Sprostíka

Česko

Babička Boženy Němcové, kterou Arnošt Goldflam zdramatizoval a zrežíroval v pražské Ypsilonce, má nejblíže k parodii na to, co někdejší liberecká scéna provozovala v dobách své největší slávy.

Ypsilonka je stále pro část divadelní kritiky něco jako fetiš, na který se nesmí sahat. Jenže zásluhy jsou jedna věc a realita druhá. Nepíše se to snadno, ale pojmenovat věci pravými jmény někdy neškodí. Prakticky všechny studiové scény od Zábradlí až po Činoherní klub musely projít proměnou své poetiky. Nechme nyní stranou, zda úspěšně, ale ze scén tohoto typu se de facto zakonzervovala jen Ypsilonka a Semafor. U Ypsilonky to dlouho nevadilo, dramaturgie uváděla obtížné hry, které obživovala, vymýšlela zajímavá témata a autorsky je zpracovávala. Originální metoda kolektivní improvizace a propojení s hudbou se daly obměňovat.

Babička coby potrhlá stařena Vyčerpání nepřišlo hned, postupovalo plíživě a tento stav ještě doprovázelo poplácávání po ramenou spřátelenou kritikou, která tak Ypsilonce prokázala spíše službu medvědí. V Goldlfamově inscenaci Babička, snad právě proto, že jde o režiséra a autora zvenčí, který neovládá ty správné grify k zastírání opotřebovanosti, všechny problémy vyběhly jako polévka na plotně. Kdyby si ale někdo dal tu práci (za nutného předpokladu pamětnictví) a srovnal slavné ypsilonkovské Encyklopedické heslo z roku 1964 s tím, co se tu dnes produkuje, asi by se sám zhrozil. Nejsem žádný rigidní zastánce nedotknutelnosti české klasiky, ale proč má titulní postava Němcové prózy v podání Jany Synkové kvičet, pištět a ječet nepříjemně sonorním hlasem, koulet očima, vyhazovat nohama, žvanit pitomé průpovídky a vůbec být líčena jako potrhlá stařena a nesnesitelná tchyně, která by už měla „zaklepat bačkorama“? Vždyť to vůbec není vtipné, jen nejapné a pošetilé. Zlatý vousatý Pecha v roli Babičky na Provázku.

Goldflam ovšem vedle trapné roviny parodické rozvíjí naprosto neuvěřitelně cosi existenciálně chmurného, proto se také inscenace jmenuje v podtitulu Dichtung und Wahrheit. To „pravdivé“ je jím sepsaný komentář, do nějž nasázel všechno, co se mu hodilo do krámu. Nově traktuje vztah Proškové (Lenka Loubalová) a Proška (Jiří Lábus), který nepochybně řádí v cizině s kněžnou, a Prošková, když starý není doma, se chystá na radovánky s myslivcem Bayerem (Pavel Nový). Všelijak je to i s mlynářem a mlynářkou. Kněžna (jediná zábavná kreace v podání Lilian Malkiny) je Ruska a stará hetéra, která měla něco i s císařem Josefem. Občas do toho vskočí Barunka jako spisovatelčino alter ego a buď uvede idylu na pravou míru nebo věštecky dodá něco smutného ze života příštího od utopené Mančinky v náhonu.

Prošek (Jiří Lábus) jako novinku ze světa přitáhne Engelse, z něhož únavně recituje o proletariátu. A dojde i na další glosy a narážky vztahující se k 19. století a stavu společnosti. Místo psů Sultána a Tyrla je tu pan Tyrl, trouba snaživě aportující, co se mu hodí. Má to být demytizace, ale dohromady je to jedna velká bramboračka, v které plave kdeco, a stejně se to má s doprovodným hudebním materiálem. Jaké asociativní předivo asi tvoří takový výběr z operetních melodií, pasáží z Prodané nevěsty a dalších oper, slovenských šlágrů z 50. let, italského cajdáku Caruso a písně Čechy krásné, Čechy mé...

Inscenace se příšerně vleče, stále se opakují statické sedánky Babičky s vnoučaty, ve mlýně, u myslivce. Loučení pana Proška s rodinou na začátku druhého dějství je ukázkovou přehlídkou promarněného času. A vůbec ne první ani poslední, protože Goldflam nás nechce o žádnou pasáž z knihy ochudit. Než se ale dojde ke včeličkám, kterým Babička umřela, je divák na pokraji tichého šílenství. Musí ovšem přiznat, že zase jiní diváci jsou štěstím bez sebe, když rozpoznají narážku na známý televizní pořad nebo uslyší nějaké to popíchnutí „čertíka Sprostíka“. A ještě se to všechno nejspíš odehrává v Buchaře, protože velká část osazenstva má turecké kalhoty a orientální čapky. Ale je to Buchara v podivném hororu, kde stromy cení umrlčí zuby a na horizontu se prohánějí rudé mraky.

Je třeba zdůraznit, že nevadí travestování a parodování Babičky, ale vadí to, jak se kdysi objevná a sdělná metoda jevištní montáže proměnila v cosi obludného. Z napětí mezi smíchem a tragikou zůstala jen rozbředávající se nestylovost. A o čem vlastně Goldflamova Babička promlouvá? Že život není peříčko a všechno je jinak? Ach bože.

***

Arnošt Goldflam: Babička se vrací Režie: Arnošt Goldflam Výprava: Petra Štětinová Dramaturgie: Jaroslav Etlík Studio Ypsilon, premiéra 11. 3., psáno z reprízy 26. 4.

Autor: