Chraplavý sexy hlas, léta poctivě udržovaný dýmem cigaret. Marta Kubišová (64), krásná žena-vamp šedesátých let, posléze jeden ze symbolů Pražského jara, exkomunikovaný z normalizované společnosti kvůli podvržené pornofotce s Alexandrem Dubčekem. Nedovolili jí nejen zpívat, ale ani lepit doma igelitové pytlíky. A aby toho nebylo dost, v osmém měsíci přišla o první dítě, dvakrát prošla klinickou smrtí, dvakrát se taky rozvedla. Takže je vlastně docela pochopitelné, že má dneska radši zvířata než lidi. „Milují vás a je jim naprosto jedno, kdo jste.“
Na co myslíte, když venčíte psa?
Tak dneska jsem například myslela na to, že jsem pro novináře taková prázdninová vata při okurkové sezoně. Oni zřejmě telefonují různým lidem, každý je v létě v čudu, tak se zastaví umě. Taky jak se blíží 21. srpen, všichni zahraniční novináři, co kdy projeli Prahou, se mnou musejí mluvit. Přitom já se snažím moc neohlížet, už jsem se naohlížela docela dost. A vlastně ani dopředu moc neplánuju, protože v mém věku stejně vždy nastanou nečekané situace. Tu vám něco rupne, tu musíte na operaci. Abyste mi ale rozuměla, nemluvím o plastikách.
Pochází z Českých Budějovic. Po maturitě pracovala ve sklárnách, třikrát se neúspěšně pokusila o studium medicíny. V roce 1964 přišla z plzeňského divadla Alfa do pražského Rokoka. Mezi její hity patřily Loudá se půlměsíc, Oh baby, baby, Hej, Jude, Modlitba pro Martu, Řeka vůní. Její kariéru přerušil normalizační rok 1970, ke zpívání se mohla vrátit až po listopadu. Byla jedním z prvních signatářů Charty 77, v období od září ’77 víc než rok její mluvčí. Vydala řadu alb (např. Songy a balady, Bůh ví, Modlitba...), její domovskou scénou je dnes divadlo Ungelt. Trojnásobná Zlatá slavice (1966, ’68, ’69). Cena Thálie 2002 za muzikál Líp se loučí v neděli. Vyznamenána Za zásluhy a uvedena do Síně slávy Akademie populární hudby.
Po listopadu jste měla všechny předpoklady ke comebacku - lidi vás milovali. Návrat ale nakonec slavila spíš Helena Vondráčková. Nepodcenila jste právě ty plastiky, vizážisty, marketing? Nemáte pocit, že jste zahodila příležitost?
Marta Kubišová
No... možná jsem to trošku podcenila. Ale víte, když v tom jedete pořád, jako Helena, tak je to samozřejmě něco jiného, než když máte dvacetiletou pauzu. Já vešla do studia a bála se, jak bude po těch letech vypadat můj hlas. Pravda totiž není na jevišti, kde zpíváte do mikrofonu, ale ve studiu, tam se nejvíc pozná, co se vám s hlasem stalo. No a taky jsem zjistila, že se mezitím úplně změnila technologie míchání zvuku, jen jsem zírala, co se s hlasem dělá. Ale nejen to. Nevěděla jsem, s jakým repertoárem začít. Lidi ode mě chtěli slyšet především staré věci. A skladatelé se mezitím vrhli na muzikály, nikdo neskládal šlágry, protože za jednu písničku je velice málo peněz. Takže já jsem se prvních pět let jenom divila, tápala a všechno dělala špatně. A nebyl producent, který by mi poradil. Mimochodem jestli se Helena jednou rozloučí s prkny, co znamenají svět, z fleku by si mohla otevřít producentskou školu. Ona má všechno v malíčku, na minutu přesně ví, kdy má přijít tiskovka poté, co dozpívá ve studiu. Jenomže to bych ji musela mít furt na drátě. Ona mi třeba „dohodila“ Adama Nováka. Helena si od něj tehdy nechávala postavit show, jinak měla jako manažera Helmutha, svého tehdejšího manžela. Ale ona měla hlavně repertoár, který plynule pokračoval. Kdežto já neměla nic. A když už mi Petr Hapka přivezl písničku Marilyn, volá mi Hanka Zagorová: „Marti, ale to je stěžejní písnička mýho recitálu.“ No tak to se nedalo nic dělat. Když je tvoje stěžejní, tak je holt tvoje stěžejní, řekla jsem si. Ale na druhé straně, u Adama Nováka jsem se seznámila s Jaroslavem Svěceným a Rudolfem Roklem, se kterými jsem pak přes dva roky brázdila republiku.
Chcete říct, že vám nikdo z kolegů nepodal pomocnou ruku? Ani třeba kvůli špatnému svědomí?
Víte, to se v naší branži nedělá. Tam když se vám něco přihodí, je to jen vaše věc. A navíc, oni všichni byli tenkrát na tak vratkých loďkách, nikdo nevěděl, jestli po listopadu u publika projde.
Odhaduju, že za vystoupení v divadle Ungelt nedostanete víc než deset tisíc, zatímco Helena Vondráčková si za vystoupení může říct několikanásobně víc. Nepřipadá vám, že je ten svět trošku divný?
O dost míň dostanu v Ungeltu. Ale Ungelt má hodně zájezdů a výše zájezdových honorářů už záleží na manažerech. A já mám dokonce, možná jako jediná zpěvačka, tři pianisty - Petra Maláska, Pavla Větrovce a Karla Štolbu, kteří perfektně znají můj repertoár. Nestěžuju si.
Kamarádíte se ještě dneska s Helenou Vondráčkovou?
No jo, jistě. Teď mi bude třicátého hostovat ona a Vašek na letní scéně divadla Ungelt. K Heleně já nemám vůbec žádnou hořkost. Víte, znám ji strašně dlouho, od jejích sedmnácti. A to lze těžko k člověku získat nějakou averzi, když ho tak dobře znáte. „Hele, Martí, a co si to dáváš na obličej? Jé a ten krém pěkně voní...“ Jak bych se na ni mohla zlobit? Já jsem si ji vlastně tak trochu adoptovala, když z nás byla nejmladší.
Vaše osudové trable začaly docela kuriózně - údajnou pornofotografií s Alexandrem Dubčekem. Jak vlastně dopadl soud se soudruhem Hrabalem, ředitelem Pragokoncertu, který s tou fotkou vyrukoval?
Hrabal rozhlašoval, že na něj nikdo z Československa nemůže, že má jiné šéfy. Čímž vlastně přiznával, že je spolupracovník KGB. Takže pouze prohlásil, že nikdy neměl a nemá za to, že bych na těch pornofotkách byla já. Ovšem patnáct měsíců uplynulo, já jsem mezitím přišla o všechny smlouvy, o pas, o peníze, Polydor mi dokonce rovnou vyplatil odstupné. Ani o mě nemohl bojovat, protože pohrozili, že v tom případě přijde i o Karla Gotta, my jsme s Karlem měli stejného producenta. Chvilku jsme po tom s mým prvním mužem Janem Němcem pátrali, odkud se ta fotka vzala. Dokonce se nám podařilo objevit, že byla z nějakého dánského či holandského leporelka, kde se mi jedna holka jakžtakž podobala. Pochopitelně tam s ní ale nebyl žádný Dubček, ale nějaký mladý kluk. Měla stejný účes jako já, ale tělo, musím říct, měla příšerný! Němec to koupil za tři stovky. Takže my měli důkaz, ale co nám to bylo platný? Soud se táhl a já ještě ke všemu v té době přišla v osmém měsíci o dítě, o holčičku. Dnes by bylo určitě všechno jinak, ale tehdy se poslouchaly ozvy takovou poštovní trubičkou přes břicho. A když jsem z porodnice přišla opuchlá, zničená, bez jakéhokoli sebevědomí, bylo mi už v podstatě všechno jedno. Věděla jsem, že se zpíváním je konec.
Proč si z Golden Kids vybrali vás?
Dodnes netuším. Ale oni po mně nešli otevřeně, systematicky mě sledovali, sepisovali si moje hříšky, k tomu ta Modlitba pro Martu, která je dráždila, pak po mně vyrazili. Postupně mě přestala vysílat rádia, najednou jsem nemohla dotočit Dietlův seriál Rudolf III...
Jaký je to vlastně pocit, žít de facto ve vyhnanství ve vlastní zemi?
To si člověk ani neuvědomuje. Život jde zkrátka dál a vy už jenom koukáte přežít ze dne na den. Je to, jako když spadnete do řeky a nejste na to připravená. Tak prostě plavete a je vám vlastně jedno kudy.
Z druhého manželství máte dceru Kateřinu. Zasahovala nějak StB do vašeho vztahu s ní?
Mít dítě se mi podařilo až po deseti letech a doktoři ze mě byli vystrašení, protože ten první pokus byl opravdu tragický. Ale StB si myslela, že to těhotenství je zase nějakej můj úskok, pan asistent Komanec s nimi musel mít, chudák, dlouhou řeč. Říkal, že je rozplakal! Když jsem Katku čekala, složila jsem taky roli mluvčí Charty 77, kterou jsem dělala třináct měsíců. V těhotenství jsem pak měla už jen jeden výslech. Nějaký plukovník se mě zeptal, jestli by mě mohl doprovodit, až budu venčit své dva pudlíky. Přišel, byl hezky opálenej a načinčanej, a venčil se mnou psy. A při tom se mě ptal, jak si představuju svoji budoucnost. „No hlavně abych to donosila,“ říkala jsem soudruhu plukovníkovi. Později mi často dělali to, že mě sebrali ve tři hodiny, odvlekli do Krakovský a tam mě drželi do šesti. Oni dobře věděli, že Kateřina chodí do školky, která končí v pět. A učitelka s ní musela hodinu čekat na ulici.
Jak jste dceři, když pak začala rozum brát, svou zvláštní situaci vysvětlila?
No nijak. Jen jsem ji učila, jak dojet k Havlům a jak se chovat, kdyby vedle ní jelo pomalu auto. Že musí okamžitě udělat čelem vzad, utíkat na druhou stranu a snažit se zmizet.
Tuhle metodu jste sama používala?
Tak do auta se mě vtáhnout nikdy nepokusili. Ale tělo na tělo mě pronásledovat, to dělali docela často. Třeba v metru. Ale já tehdy odkoukala nějaké finty z filmu Francouzská spojka a přesně ty jsem dělala. Když jsem v metru zaregistrovala, že na mě tři chlapi upřeně zíraj, zůstala jsem vždycky stát u dveří. A když jsem třeba potřebovala vystoupit na Pavláku, do poslední chvíle jsem dělala, že nevystupuju, a v posledním momentu jsem se prosmykla ven. A když vagon i s nimi odjížděl, s úsměvem jsem jim zatleskala. Mě to vyloženě bavilo. Já tenkrát taky četla hodně detektivek.
Václav Havel je kmotrem vaší dcery. Stýkají se spolu? Bere to vážně?
To spíš Olga, ta to pečlivě hlídala, i svátky, narozeniny a tak. My jsme se častěji vídali s ní než s Václavem, protože když Václav začal prezidentovat, tak to jsme se vždycky někde potkali, jeden proud tlačil jeho a druhý mě opačným směrem.
Mimochodem, Václav Havel se vás prý svého času snažil vdát, dohazoval vám nápadníky...
No... vlastně jo. Ale hlavně mi říkal, když se mi to první manželství nepovedlo: „Víš, ty bys potřebovala takovýho nějakýho vědce, klidnýho, srovnanýho.“ On Vašek hrozně rád dělal svatby. A na mé druhé svatbě mi byl za svědka.
Potkala jste po revoluci nějakého svého estébáka?
Potkala. Dělal, že mě nevidí, ale já ho viděla dobře. Potom jsem to vyprávěla Stanislavu Devátému a on povídá: „Hele, nebojte, já si ho dobře hlídám.“
Říká se, že taková situace, v jaké jste byla vy, prověří lidi kolem vás. Jak se k vám tehdy chovali?
Velmi dobře, nemůžu si stěžovat.
Pracovala jste pak ve státním podniku Výstavba sídlišť. Nebáli se mít ve firmě takový podvratný živel?
Samotnou mě překvapilo, jak stateční tam lidi byli. Mně totiž předtím nedovolili ani lepit doma igelitový pytlíky. A samozřejmě jen co se rozkřiklo, že tam jsem zaměstnaná, zavolali si na magistrát na kobereček ředitele Šlosara, který byl pochopitelně komunista. Vzal si s sebou šéfa komunistů v podniku soudruha Bartošku. A víte, co jim Šlosar řekl, když chtěli, aby mě vyrazili? „Tak jo. Víte co? Když u nás Kubišová nemůže dělat písařku, dejte ji do plynu. To bude ze všeho nejlepší.“ Oni komunisti nebyli všichni stejní. A taky co mu vlastně mohli jako řediteli stavebního podniku udělat, když ho potřebovali? Byl to machr.
Byla jste se někdy podívat na svůj svazek vedený StB?
Ne, nebyla. To je jako v té anekdotě: Chcete telecí jazyk? Ne, děkuji. Nestojím o to, co měl už někdo v hubě.
Ptám se proto, že nedávno Lidovky přinesly informaci, že Václav Neckář zřejmě devět let spolupracoval s StB.
Víte, to mě opravdu rozčílilo. Především v tom článku bylo plno faktografických chyb. Například že Moravec, můj druhý manžel, byl signatářem Charty - nikdy nebyl. Bylo tam taky špatně datum, kdy jsme se s Vaškem seznámili. Ten mladý muž, co to psal, mi asi čtrnáct dnů před tím volal, a co prej říkám tomu, že na Neckáře vyplulo, že si s mým druhým manželem o mně povídali s StB? No a o čem jiným si s nimi asi měli povídat? Víte, mně vadí, když se ty záležitosti neposuzují v kontextu doby. To měli začít dělat hned na začátku lidi, kteří v té době žili. Mladí se teď dostanou k nějakému jménu a je to pro ně senzace, tak s tím hurá na světlo boží. Takhle já si ale vyrovnávání se s minulostí nepředstavuju.
Mluvila jste o tom s Neckářem?
Ne. Protože to nebyla pravda, že by na mě donášel. Nebudu o tom víc mluvit, protože bych to zavařila třetí osobě. A to rozhodně nechci.
Podezírala jste lidi ve svém okolí, že jsou konfidenti StB? Jak se žije s takovým pocitem?
Jednu dobu opravdu mezi disidenty fízlománie velice vykvetla. Takřka každý druhý byl podezřelý, že spolupracuje, protože jak nás pořád vláčeli na výslechy, nikdy jste nevěděla, kdy koho zlomí. A nebylo by absolutně divu. Ale my jsme vlastně nic nezakrývali. Já jsem třeba ty dokumenty charty odnesla na příslušné instituce, ale jak se to dostávalo třeba do rádií, to jsem nevěděla. Takže i kdyby po mně jezdili buldozerem, nic jsem nemohla prozradit.
Existoval tehdy někdo v české pop music, kdo se nebál a snažil se vám pomoct?
No právě Vašek Neckářů! Ten jedinej. Skutečně se dvacet let snažil, abych se vrátila zpátky na jeviště, riskoval tím vlastní kariéru. Někdy v roce ’86 mi třeba volal: „Hele, já jsem teď v ústecký agentuře a můžu si vzít na hostování, koho chci.“ Já byla ta, kdo mu to rozmlouval. A musím taky říct, že třeba Karel Gott se ke mně choval vždycky velmi dobře. Dokonce za mnou přišel do porodnice, když se po Praze rozneslo, že jsem měla dvě klinické smrti. Přinesl mi vysokánskou bonboniéru v hadí kůži, teda papír to byl, ale udělanej jako hadí kůže, a dal mi ji na stolek vedle postele. Všichni v porodnici věděli, že za mnou byl Kája! Takže kdykoli jsem nějaké sestřičce nabídla bonbon, tak si každá sice vzala, ale řekla: „No tak to já teda ale nikdy nesním, když je to od Karla Gotta.“ On mi tím tehdy strašně pomoh’. A vlastně byl velice statečnej. Taky jsem se doslechla, že kdykoli mohl, předhazoval mě řediteli Pragokoncertu.
Neměla jste Heleně Vondráčkové a Václavu Neckářovi za zlé, že se od normalizačního režimu nedistancovali?
Heleďte, na to jsem už stokrát odpovídala. Ty děti - já jim říkám děti, protože jsem z nich byla nejstarší - za nic nemohly. My jsme jako Golden Kids za patnáct měsíců zazářili jako rakety, takové uskupení tehdy nebylo ani tady, ani v zahraničí, i ABBA se instalovala až po nás. A ty dvě děti chtěly mít všechno, co jsem měla já. Takže když jsem si pořídila bílý fiat šestsetpadesátku, tak samozřejmě Hely a malej Václav si pořídili modrý a červený, jakože trikolóra. Jenže oni si na to půjčili, na rozdíl ode mě, a v tu chvíli nás zakázali. Tři čtvrtě roku se mnou drželi basu a mleli už z posledního, nevydělávali. Takže jsem jim napsala: Děti, rozdělte si zvukový zařízení nebo se spojte a přiberte nějakou tmavovlásku, budete se muset vydat na samostatnou pouť, protože já to s tím režimem mám zřejmě nadlouho.
Skoro na všech magazínových fotkách objímáte psy. Nemáte radši zvířata než lidi?
No řeknu vám, že někdy jo. Protože zvíře trpělivě čeká, až na ně dojde řada. Miluje vás a je mu naprosto jedno, kdo jste. Já mnohdy viděla, že se člověk nechová k psovi zrovna nejjemněji, a přesto by se to zvíře nechalo od toho člověka zabít, jak ho mělo rádo.
Už šestnáct let moderujete televizní pořad Chcete mě?. Máte představu, kolika psům a kočkám jste za tu dobu našli domov?
Bohužel, to nevím. Mnoho šéfů útulku nám to zavolá, ale někteří taky ne. Ale důležité je přitáhnout pozornost lidí k útulkům. A dát těm zvířatům šanci.
Nezdá se vám zvláštní, že lidi se dnes spíš dojmou nad opuštěným zvířetem než nad člověkem bez domova?
Jo. Ale já se jim ani nedivím. Jen se podívejte do novin, pusťte si jakékoli zprávy, všude jedou zlodějny, vraždy, mrtví na silnicích... Já to okamžitě vypínám nebo přepnu na satelit a uklidňuju se tam pořady o zvířatech. A když se někdy přece jen dívám na zprávy, napadne mě, jestli mám vůbec v noci jít s tím psem. Co když mě po cestě někdo zavraždí?
Jak jste vlastně spokojená s polistopadovým vývojem?
Já jsem si žádné velké iluze nedělala. Já do listopadu pracovala na plný úvazek jako referentka zásobování, starala se o dítě a maminku a zdálo se mi, že je to stoprocentní náplň mých dní. Teď žiju plna údivu a beru to tak, jak to je. Ale už mě opravdu unavuje být pořád ten glosátor. Třeba mi zavolají z jedněch velkých novin, já zrovna držím misku se žrádlem: Jestli bych chtěla za prezidenta pana Klause, nebo pana Dienstbiera. Já povídám: „Jirka Dienstbier je můj kamarád, samozřejmě by bylo fajn mít kámoše za prezidenta.“ A teď k tomu většinou ještě dodají: „A jako co říkáte tomu radaru?“ - „Mně je to úplně jedno,“ povídám. Ale čtenáři jsou pak jistě přesvědčeni, že jsem nad tím týden přemýšlela.
Kdybyste mohla vrátit čas, udělala byste dneska něco jinak?
Ne. Ale já bych ho ani nevracela. Protože můj život, to byl fakt dost zážitek. Já měla období, kdy kam jsem šlápla, tam sedm let tráva nerostla. Mně dokonce ze sklepa někdo ukradl tři Zlaté slavíky!
Řekla byste, že váš život byl dílo náhody, důsledek vašich povahových vlastností, nebo to zkrátka byl osud?
Něco se skutečně stalo náhodou, ten 68. rok jsem si nevymyslela. A když se vám přihodí v šestadvaceti, že náhodou nazpíváte písničku, která se líbí, a pak vás v podstatě kvůli ní dusí, tak se prostě ztotožníte s osudem republiky. Ani nevíte, a jste v tom. Přitom já žádné sklony k sebeobětování nikdy neměla. A po listopadu si mě lidi šoupli na piedestal, jako bych byla nějaká Johanka z Arku. Ale já vůbec nejsem vůdčí typ, nejsem ani moc statečná a barikády úplně nesnáším.
Co je podle vás v životě vlastně nejdůležitější?
Nejdůležitější je zdraví. A zdraví vašich nejbližších.
Je to důležitější než čest?
No tak čest... Když máte zdraví, s tou ctí se to už přece vždycky dá nějak ošolíchat, ne?
Prožila jste dvě klinické smrti. Viděla jste nějaké to světlo na konci tunelu?
Ne, žádné světlo se nekonalo. Jen se někam propadáte, pak se probouzíte a cítíte, jak vás fackujou. Vlastně nejhorší bylo, že u mé druhé klinické smrti byla moje maminka. Ale bylo to i trochu tragikomické. Před operací, kdy ze mě museli vyoperovat týden mrtvé dítě, jsem chtěla, aby mi podali kokakolu. Ale pan asistent mi ji nepodal, že prý před operací nesmím. A najednou se probudím, vyklizený pokoj, asistent leží vedle mě. Co tu děláte? „Ženská, vy jste slezla hrobařovi z lopaty!“ A já povídám: „No tak to byste mi konečně mohl podat tu kolu, ne?“
