Sledujte nový podcast Lidovek PerimetrySny o „konci dějin“ se nenaplnily, v Evropě zuří otevřený konflikt. Ale existují i méně viditelné hrozby. Chcete mít o nich přehled? Poslouchejte nový podcast Lidovek Perimetry, provedeme vás výbušnými tématy dnešního světa. Perimetry můžete sledovat nebo poslouchat také na: Nezapomeňte si na své oblíbené platformě nastavit sledování, abyste nepřišli o žádný nový díl!  |
Fotografie prostříleného auta, v němž se odstřelovač Josef Procházka musel bránit před nájezdy ozbrojených pachatelů během služby v Iráku.
Lidovky.cz: Díváme se na snímek prostříleného auta, u kterého stojí dva muži. Je to jedna z fotografií vašeho ostrého nasazení v době, kdy jste byl v Útvaru rychlého nasazení. Můžete nám říct, o jaký incident šlo, co při pohledu na snímek vnímáte?
Ta fotka ve mně evokuje krásný pocit, že jsme přežili, že jsme všichni tady. Měli jsme nepancéřované auto, když jsme se přesouvali v Iráku mezi Basrou a Bagdádem. Došlo k přepadení, kdy nás napadla tři auta ozbrojených pachatelů. A my jsme se bránili té střelbě. Nás tady zachránily taktické postupy, konkrétně technika střelby skrz přední sklo. Kdybychom neudělali nic, tak nás rozstříleli.
Lidovky.cz: Jak to?
Oni se s tím dříve nesetkali, byli překvapení, že střílíme zpátky, že se dokážeme aktivně bránit.
POSLECHNĚTE SI PRVNÍ DÍL PODCASTU
Jak se rozhoduje sniper, kdy stiskne spoušť? Bývalý šéf odstřelovačů URNA vysvětluje, jak se chrání důležité osoby |
Lidovky.cz: Co se vám v tu chvíli honí hlavou?
Jenom si říkáte, že to snad přežijete. Vidíte ty zášlehy, vidíte, že oni se vás snaží zabít, tak se snažíte být rychlejší. Eliminovat cíl, to jediné vás zachrání. Já jsem střílel a kolega udělal super věc, že trošku snížil rychlost. Tím pádem jsme je dostali před sebe, mohli jsme si to tam, jak se říká, vyměňovat. Ale za námi z boku bylo ještě třetí vozidlo, které jsem neviděl. Byli jsme bohužel jen dva, dvě hlavy, čtyři oči. A já se otočil a jen periferně jsem zahlédl to auto. V autě už nemáte možnost se samopalem moc manipulovat. A najednou jsem koukal do hlavně „AKčka“. Vidím to doteď. Chlap v turbanu, tmavé oči, má namířenou zbraň přímo na nás.
Chtěl jsem říct kolegovi, že je tam, ale už jsem nedořekl ani jedno slovo. Už jsem počítal s tím, že on prostě zmáčkne spoušť samopalu několikrát za sebou. Ale nezmáčkl, jeho řidič přidal plyn a ujel.
Lidovky.cz: Tehdy jste neměli pancéřované auto?
Ne. Kdybychom byli pancéřovaní, tak nás to samozřejmě zachránilo. Ale v té době, jde o Irák kolem roku 2004, jsme měli jedno pancéřované auto na ambasádě a asi tři až čtyři nepancéřovaná. V té době se pancíř nepoužíval. Tohle byla ochrana low-profile, kdy jsme transportovali VIP do Kuvajtu a vraceli jsme se zpátky přes Basru, kde jsme vzali nějaké logistické materiály a jeli jsme zpátky do Bagdádu. Takže takový dlouhý trip.
|
Lidovky.cz: Měli jste střelbu skrz sklo nacvičenou?
Tento výcvik proběhl zhruba měsíc, měsíc a půl před výjezdem. Přijeli instruktoři z Anglie, ukázali nám tuhle techniku, různé střelby skrz auta, skrz překážky. Víte, při přepadení máte zhruba nula až třicet vteřin něco změnit, abyste přežil. A když to neuděláte, pachatel či teroristi si udělají to, co mají naplánované. Vy jim to musíte prostě zkazit, znepříjemnit, a když neuděláte vůbec nic, tak si tady o tom už nikdy nebudeme povídat.
Lidovky.cz: Na té fotografii to úplně nevypadá na moc hezkou vzpomínku.
Fotka vznikla po příjezdu na ambasádu. My jsme si chtěli jen sednout a prostě nic nedělat. Po té střelbě jste v takovém stavu, že si uvědomujete, že jste něco udělali, a nelitujete ničeho, protože mozek vám v tu chvíli nepřemýšlí. Dali nám pivo a fotka byla na památku. A pak druhý den jsme si o tom povídali, co jsme udělali, jak jsme to udělali, proč jsme to tak udělali.
Lidovky.cz: Pomohlo vám ještě něco jiného než střelba skrz sklo?
Celé přepadení vzniklo tak, že si normálně povídáte v klasickém provozu, kdy auta jezdí. My jeli nějakých 140 km/h a venku bylo zhruba 50 stupňů. A teď najednou auta začala stahovat okénka. To hned máte takové čidlo, že je něco nestandardní. No a to nás zachránilo. Já jsem si všiml, jak se stahuje okénko, vytahovala se tam zbraň. On chtěl střelit mého kolegu zezadu do hlavy. Tak jsme na to zareagovali. Já jsem si dal přes něj ruku, řekl jsem „pozor, zbraň“, on se odtáhl a my už jsme po sobě stříleli. A tohle je výsledek.
Tím, že jsem to viděl od prvopočátku, jsem měl šanci. Kdyby na nás najeli a měli stažená okénka, já bych jenom viděl, jak řidičovi spadla hlava, a pravděpodobně bychom se vybourali.
V podcastu Perimetry s bývalým odstřelovačem Josefem Procházkou dále uslyšíte:
01:34 Jak se člověk vyrovnává s tím, že musí ve službě odstranit nepřítele?
19:06 Proč chodí odstřelovač na pitevnu?
21:05 Jak se může pokazit zásah při střelbě přes sklo?
Přehrajte si tento podcast v audioverzi:
