Sputnik 1 Za neuvěřitelně přísného utajování byly 4. října 1957 před půlnocí v pusté kazašské stepi dokončeny přípravy ke startu mezikontinentální balistické rakety R-7. První dva starty byly neúspěšné, další dva se zdařily, i když maketa jaderné hlavice shořela. Tentokrát dostal „hlavní konstruktér“ S. P. Koroljev povolení, aby raketu upravil a v hlavici umístil narychlo zkonstruovanou družici PS (Prostějšij Sputnik) – kouli o průměru přes půl metru a hmotnosti asi 80 kg. Původně byla připravována velká vědecká laboratoř, ale nebyla ještě hotová (vzlétla až v květnu 1958 jako Sputnik 3). Bez velké slávy, jen za symbolických zvuků prosté polnice (kdesi prý narychlo Koroljev sehnal vojenského trubače) se třicetimetrový kolos majestátně odlepil z rampy. Koroljev ještě čekal, až se rádiové pípání družice ozve po prvním oběhu Země, a teprve pak poslal zprávu do Moskvy. Úsvit nového dne znamenal úsvit kosmické éry lidstva. Během půl století bylo uskutečněno přes čtyři a půl tisíce úspěšných startů do vesmíru. Vanguard 1 Po startu Sputniku byl svět překvapen a Amerika zděšena. Všichni téměř s jistotou předpokládali, že prvenství bude patřit Spojeným státům, kde se připravovala raketa Vanguard se stejnojmennou družicí o hmotnosti pouhého půldruhého kilogramu. A mělo být ještě hůř. Její premiéra 6. prosince 1957 totiž skončila před zraky veřejnosti po dvou sekundách v plamenech ještě na rampě. Poškozenou „grapefruitovou“ družici pak našli kdesi ve křoví a dnes je v muzeu.
Explorer 1 alias Juno 1 Těžce pošramocenou reputaci Ameriky nakonec zachraňovali tři cizinci. Byl to především Wernher von Braun, raketový konstruktér, který za druhé světové války pracoval pro nacisty. Po léta propagoval lety družic a hlavně postavil techniku, kterou by bylo možné vypustit už roku 1956... Kdyby mu to ve Washingtonu povolili. Tři téměř hotové nosiče měl ve skladu, a proto mohl po startu Sputniku prohlásit: „Do dvou měsíců ji vypustím.“ Ale Němcům se krátce po válce nevěřilo. Až 8. listopadu 1957 požehnal tehdejší ministr obrany USA startu, jenž se měl uskutečnit již v březnu 1958. Družici sice von Braun neměl, ale spojil se s ředitelem JPL v Pasadeně W. Pickeringem (původem z Nového Zélandu), aby ji urychleně postavil. Vědecké vybavení slíbil dodat James Van Allen (původem z Nizozemí) se svými studenty – a podařilo se neuvěřitelné: 31. ledna večer místního času se raketa vznesla z mysu Canaveral a hladce dopravila první americkou družici na oběžnou dráhu. Sputnik 2 a Lajka Od roku 1951 se sondážním raketám dařilo vynášet do horních vrstev atmosféry první živé tvory. Desítky opiček, laboratorních myší či psíků (jen v SSSR vydali 57 „psích letenek“) pomohly lidem vytyčit cestu do vesmíru, i když mnozí položili na oltář vědy životy. V listopadu 1957 vynesla Koroljevova raketa jednoho z psíků na oběžnou dráhu. Novináři nadšeně psali, jak svět naslouchá tlukotu srdce sibiřské Lajky. Pár měsíců předtím se prý potulovala neznámá moskevskými ulicemi. Technika nejenže ještě nebyla schopna vrátit kabinu zpět na Zemi, ale ani zajistit delší dobu podmínky pro přežití, a psí hrdina (jak víme až nyní) již po několika hodinách zahynul na stres a přehřátí. Až 20. 8. 1960 skončil jednodenní let po oběžné dráze úspěšným přistáním „zoologické zahrady“, v níž byli mj. králík, laboratorní krysy a myši, banánové mušky a psi. Později se spolu s fenkou Černuškou a myškami vrátily rovněž morčata a žabky. Do vesmíru nakoukli též francouzská kočka, japonští čolci, čínské krysy – a nejdál se v září 1968 dostala želva, která v lodi Zond 7 oblétla Měsíc. Gagarin a Vostok Bylo jich dvacet, ale veřejnost je neznala. Všichni byli dobří stíhací letci s dokonalým zdravím a železnými nervy. Ale jen jeden mohl být první – nakonec se to poštěstilo sedmadvacetiletému letci Juriji A. Gagarinovi. Měl stejně široký úsměv jako jeho náhradník (a později kosmonaut č. 2) G. S. Titov, ale na rozdíl od něj i dělnický původ, a tak na něj padla volba. Koroljevova raketa R7 čili „semjorka“ doplněná horním raketovým stupněm byla schopna vynést na oběžnou dráhu čtyři a půl tuny – dost na kosmickou loď pro člověka s návratovou kabinou o hmotnosti 2,5 tuny. Při první zkoušce 15. května 1960 se kabina nevrátila, 28. 7. selhala raketa, 20. 8. úspěšně přistáli psíci Bělka a Strelka (Bělčino štěně Pušinku pak Chruščev věnoval rodině J. F. Kennedyho), 1. 12. se návrat nezdařil a loď se psíky shořela, 22. 12. selhala raketa, avšak psy zachránil havarijní systém. 9.3. a 25. 3. následujícího roku se po jednom obletu psíci šťastně vrátili. „Nu vot, Jurij. Pojechali!“ A tak 12. 4. 1961 první člověk vyletěl do vesmíru. Oblet Země mu trval 108 minut.
Saturn 5 Byla to doslova katedrála moderní techniky. Největší raketa byla pod vedením von Brauna postavena, aby dopravila tři muže na Měsíc. Saturn 5 měl délku 110 metrů – jako pětatřicetiposchoďová budova – a hmotnost téměř tři tisíce tun – jako celý námořní torpédoborec. Náplní obří kovové skořápky byla vysoce hořlavá směs. Případná havárie by bývala znamenala explozi rovnající se výbušné síle 5 tisíc tun trinitrotoluenu. Raketový vlak měl tři stupně, které pracovaly postupně. Aby se kolos vůbec odlepil od Země (poprvé tak učinil v listopadu roku 1967), bylo zapotřebí pěti motorů s tahem po sedmi meganewtonech, každý byl vysoký jako přízemní rodinný domek a spolykal tolik kapalného kyslíku a leteckého petroleje, že čerpadla musela mít výkon o třetinu větší než celý atomový ledoborec. Na oběžnou dráhu kolem Země dokázala vynést 135 tun. 47 tun donesla k Měsíci. Škoda že tehdy nebyla využita pro lety kMarsu, kam by vynesla až 20 tun. Na konstrukci a výrobě se podílelo přes 150 tisíc lidí.
Apollo, člověk na Měsíci Na vrcholu rakety Saturn 5 byla ve výšce 90 metrů usazena kosmická loď Apollo, těžká asi jako Kolumbova Nina. Obsahovala tři miliony součástek a jen kabeláž by vystačila pro padesát rodinných domků. Skládala se ze tří modulů – velitelská sekce ve tvaru kužele měla hmotnost přes pět tun a uvnitř volný objem 6 m2 pro tříčlennou posádku. Dva z kosmonautů sestupovali na povrch Měsíce v expedičním výsadkovém modulu, tvarem připomínajícím neforemného pavouka. Sloužil i jako dočasné útočiště posádky, zajistil její start z Měsíce a spojení s velitelskou sekcí. Na Měsíci přistálo celkem dvanáct kosmonautů – první byli Armstrong s Aldrinem v červenci 1969. Do konce 20. let tohoto století budou snad lety znovu obnoveny a Měsíc se brzy stane sedmým kontinentem...
Orbitální stanice Na oběžné dráze mohli lidé pracovat stále déle, technika byla složitější. Sestavením z několika modulů začaly vysoko nad námi vznikat první orbitální stanice. Z vesmíru zněla angličtina a ruština, až v březnu 1978 se k ní připojil třetí jazyk – čeština. Sedmaosmdesátým pozemšťanem v kosmu se po Rusech a Američanech stal náš vojenský pilot Vladimír Remek. Let se uskutečnil v sovětské režii, i ta čeština měla ruský přízvuk. Ať byla motivace jakkoliv ideologická a propagandistická, znamenalo to krok kupředu. Vesmír se otevřel pro všechny. Na tom Remek sám velkou zásluhu neměl, spíš štěstí „být při tom“. Zásluhu má naopak na tom, že jako první kosmonaut otevřeně hovořil o zdravotních potížích při letu – možná i proto, že na rozdíl od Rusů a Američanů věděl, že on už víckrát nepoletí. Teprve po jeho vystoupení se začalo mluvit o problémech přizpůsobení se beztížnému stavu, které připomínají mořskou nemoc. Politický aspekt sice v pozadí pilotovaných letů zůstává, ale rozhodující je odborný přínos, možnost uplatnění vlastních metod a vyzkoušení vlastních výrobků. Kosmické aplikace pomáhají šetřit čas, peníze i životní prostředí. Nezáleží tak na osobě kosmonauta jako na programu, který je pro něj připraven. A to byl náš skutečný úspěch! Demonstrovali jsme, že lety zahraničních účastníků mohou být přínosem. Tenkrát byl výzkumný program popelkou, dnes je královnou. A kosmonauti se „rekrutují“ z více než pětatřiceti zemí.
ISS Od konce 90. let jsme začali budovat Mezinárodní kosmickou stanici ISS. Poprvé je označení „my“ zcela na místě – přesněji téměř dvě desítky zemí z celého světa. Přes četné problémy se dokončení výzkumného ústavu s mnoha specializovanými laboratořemi už blíží – a v příštím desetiletí začne plně sloužit. Počet těch, které „Gagarin pozval do vesmíru“, se nyní rychle blíží pěti stům a v příštích letech se brzy přiblížíme tisícovce. Rekordně dlouhý pobyt v beztíži trval 427 dní (MUDr. Poljakov). Komplex o hmotnosti přes 400 tun na ploše fotbalového hřiště často vídáme na obloze jako letící objekt, jasností někdy konkurující i Venuši. Od 5. října letošního roku ISS znovu spatříme po západu slunce. Kosmický raketoplán „Bude to dakota nového věku,“ slibovali američtí odborníci počátkem 70. let. Kosmický raketoplán bude startovat jako raketa a přistávat jako letadlo; většina částí vydrží opakované využívání. Jemně kvůli lidem, ale hlavně choulostivým přístrojům, takže přetížení nebude větší než trojnásobné. Bude startovat každý týden a let bude desetkrát levnější než rakety „na jedno použití“. Premiéru měl 12. dubna 1981, dvacet let po Gagarinovi. Po technické stránce to skutečně byl zlom. Jenže v americkém rozpočtu už nebyly peníze na stavbu družicové stanice, takže kyvadlová doprava Země–vesmír–Země neměla cíl. Příprava na let byla dlouhá a náročná, roční frekvence startů byla obvykle desetkrát nižší, než jsme snili, a cena za jeden start dělala pořád přibližně půl miliardy dolarů. Postupně bylo vyrobeno pět exemplářů – dva z nich (Challenger a Columbia) tragicky havarovaly, zbylé tři (Discovery, Atlantis a Endeavour) mají životnost dávno za sebou. Snad ještě dostaví kosmickou stanici a po roce 2010 mají jít do šrotu. Svou koncepcí poněkud předběhly svou dobu, ale zřejmé je, že do půl století se k nim vrátíme.
Hubbleův teleskop Oběžnou dráhu ve výšce pár set kilometrů nad Zemí astronomové jen s velkou nadsázkou mohou považovat za „vesmír“ – ale přístroje v této výšce mají pod sebou téměř celou atmosféru, a mohou tedy zkoumat vesmír novýma očima a pozorovat záření, která na povrch Země vůbec nedopadají. Tedy i rentgenového, ultrafialového a infračerveného. Hubbleův kosmický teleskop se sice stal dosud nejdražším astronomickým přístrojem, avšak výsledky jsou k nezaplacení. Od počátku 90. let nás týden co týden překvapuje nádhernými fotografiemi a odborníky zaplavuje spoustou naměřených dat. A jestli bude příští rok posádka raketoplánu úspěšná, prodlouží jeho životnost nejméně do roku 2010.
Cassini Kosmické sondy postupně prozkoumávají tělesa sluneční soustavy. Nejprve planety, posléze i planetky a jádra komet. Jedna z největších sond – americká Cassini – pracuje od léta 2003 na dráze kolem Saturnu a v komplexu přístrojů je i německý analyzátor kosmického prachu, na němž se podílela Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy. Výzkum částeček menších než těch, které obsahuje dým cigaretového kouře, přispívá k lepšímu pochopení vzniku a vývoje naší části vesmíru. Evropské pouzdro Huygens, které bylo součástí amerického komplexu, přistálo na povrchu obřího měsíce Saturnu – Titanu – a vyslalo nám snímky vzdáleného mrazivého světa, v němž pátráme po stopách počátku stvoření živé látky.
Mars Jakmile to technika umožnila, vyslali lidé své přístroje k sousedním planetám, Venuši a Marsu. Kamery ukázaly světy zcela odlišné od toho našeho. A přece: Mars se svým vývojem nejvíc blíží Zemi a před třemi miliardami let byly na obou planetách zřejmě podobné podmínky. Nyní už tři roky zvolna projíždějí dvě pojízdné laboratoře Spirit a Opportunity po mrazivých pouštních pláních a zkoumají oblasti, kudy kdysi tekla voda. Byl na Marsu život? To dosud nevíme, ale jsme si jisti, že jednou bude: Někdy po roce 2030 by se na Mars měly začít vydávat pilotované výpravy ze Země.
Družicové snímky Kosmonautika objevuje nejen vzdálené světy, ale především pomáhá lidem přežít (nebo případně ulehčit život) na Zemi. První meteorologické a telekomunikační družice vypustili Američani na oběžnou dráhu již počátkem 60. let. Dnes je planeta obetkána neviditelnou sítí družic, zpřesňujících předpovědi počasí, pomáhajících v geologickém, zemědělském, glaciologickém průzkumu (a samozřejmě i ekologické kontrole), přenášejících zprávy, vysílajících televizní a rádiové programy přímo k nám domů, zachraňujících životy a umožňujících přesnou navigaci na celém povrchu. Bez družic „pro všední den“ si už nedovedeme moderní život představit. Třeba snímky Prahy s rozlišením až jednoho metru si lze objednat na internetu.
O autorovi| MARCEL GRÜN, ředitel Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy grun@planetarium.cz
