Spaní Ludmilou Šeflovou jsme se setkaly v Drahlíně, nedaleko Příbrami. Přistěhovala se sem v roce 1960, pár měsíců poté, co ji, jejího otce i budoucího manžela pustili komunisté z vězení. Ludmila Šeflová patří mezi výrazné hrdinky filmu Olgy Sommerové Ztráta slušnosti z dokumentárního cyklu Ztracená duše národa.
* Jak jste žili předtím, než jste byla vy a váš otec zatčeni?
Můj tatínek byl starý písmák, byl to spravedlivý člověk, vlastenec každým coulem. Pořád se o něco staral, zveleboval naše hospodářství v Lipinách u Dobříše. Na tom statku hospodařil náš rod čtyři sta let. V životě jsme se doma nehádali. Měli jsme jeden druhého v úctě, chodili jsme do kostela. Bylo to tvrdé hospodařit, ale dělali jsme to s láskou.
* Jak se pro vás změnila doba po roce 1948?
Po válce jsme měli radost z osvobození, ale člověk si vůbec neuvědomoval, že se blíží další katastrofa. Když v osmačtyřicátém vyhráli komunisté volby, tatínek říkal, děti, je s námi zle. Od mých patnácti let ho odváželi na výslechy, vracel se až v noci úplně zničený. To už byl vedený jako nepřítel lidu, ale pořád vzdoroval, nechtěl vstoupit do družstva. Můj bratr Vašík byl v roce 1950 mezi prvními, kdo šli na vojnu k pétépákům na Ostravsko, byl tam čtyři a půl roku. Za tu dobu neměl ani jednu návštěvu, ani jednu propustku.
* Tušili jste, že vás zatknou? Čekali jste něco podobného?
Bylo to zvláštní bezvládí. Tatínek vždycky říkal, že nás asi vystěhují. Přinesl z národního výboru seznam sedláků k vystěhování – a postupně to tak šlo, jeden za druhým. Noví lidé ve vedení obce v Nečíně chtěli hospodařit, chtěli družstvo, ale neměli žádnou půdu. Takže bylo třeba lidem půdu zabrat, musela se zkrátka ukrást. Ale to jsem si já vůbec nedovedla představit, že nás vystěhují. To si mladý člověk nemohl uvědomit, že o nás rozhodují cizí. Říkala jsem: vždyť na to nemají právo!
* Nakonec se ale právem nenechali příliš svazovat...
Tatínka zatkli 20. června 1955 a mě o čtyři dny později. Všechno bylo vykonstruované, už když nás odváželi, věděli, kolik dostaneme roků. Tu noc jsme byli obestoupení ve třech kruzích, bylo tam na tři sta vojáků. Pro tatínka přijelo deset tatraplánů, hned mu dali železa na ruce, na krk železný obojek, na nohy okovy a odvedli ho. Nás zavřeli každého zvlášť a vyslýchali tři dny. Dobytek řval, koně, prasata – nemohli jsme je ani nakrmit. Když mě zatýkali, nesměla jsem dát ani mamince sbohem. Volala jsem: maminko, to se vysvětlí, my se vrátíme i s tatínkem! A skutečně jsem si to myslela. Vždyť proti mně nic neměli, v ten moment jsem si tím byla stoprocentně jistá. Nic jsme neměli na svědomí.
* Co se dělo, když vás odvezli?
Nejdřív mě vezli do Bartolomějské. Byla jsem jen v šortkách, v podprsence. To mi strhli, vytrhli mi náušnice, hodili do kouta a stála jsem tam nahá. Já bych se v životě před nikým nesvlékla. Ostříhali nás, dole oholili, svítili do nosu, do uší, do konečníku, všude. To bylo něco tak ponižujícího, že na to do smrti nezapomenu. Pak nám dali oblečení – ruské kazaky z kopřiv, žádné prádlo nesmělo být. Kalhoty byly ohromně velké, uvázaly jsme si je na uzel, na nohou jsme měly hadrové pantofle.
* Jak jste vězení snášela?
Den byl jako rok, rok byl jako věčnost. Hodiny se vlekly – ve dne v noci se svítilo. Jakmile jsme se při spánku pohnuly, šlo se hned k výslechu. Takže se vůbec nespalo. Na celách nebylo co pít, pily jsme vodu ze záchodu mezi šlapkami. Když nás nahé vedli vykoupat, poznala jsem tam svého souseda. Smáli se nám. Byly tam ženy, které měly i 150 kg, když je zatkli. A teď byly tak hubené, že kůže visela skoro až ke kotníkům, a tihle mladí syčáci se smáli. Na umytí bylo jen pět minut i s hlavou. Jak v koncentráku.
* Můžete popsat, jaké jste zažila výslechy?
U výslechu si o nás zhasínali cigarety, kamkoliv, všechno dovoleno. My byly číslo, jinak nic. Ten nejhroznější okamžik nezapomenu: posadili mě do rohu. Vzali mě za vlasy, hlavou mi třískali do zdi, až stříkala krev kolem dokola, a já jsem to pak musela slízat. Prý: Ty svině, ty nám tu děláš takový nepořádek, a my jsme na tebe takoví hodní. Mlátili nás přes chodidla. Těch facek, těch kopanců, to bylo bezpočet! Ale fyzické násilí se dá ještě vydržet, psychicky to bylo horší.
* Snažili se vás zlomit k podepsání spolupráce?
Nechtěla jsem jim spolupráci podepsat, tak mě svázali do kozelce, ruce a nohy k sobě, jako mičudu mě hodili za dveře. Stála jsem si ale pořád na svém, že nepodepíšu, že nechci, aby lidi po mně plivali, že se chci vrátit čistá. Člověku můžou všechno vzít, ale je hrozné zatížit si svědomí. To si nikým zašpinit nenechám. Tak mě dali do temnice. Pak přišli s tím, že se maminka kvůli nám oběsila a že ji máme s tátou na svědomí. Když podepíšu, vezmou mě na pohřeb. Uvěřila jsem tomu, ale nepodepsala jsem. A pak maminku za nějakou dobu přivezli na návštěvu. Byl to šok. Nevěděla jsem – je to přízrak, nebo pravda, nebo vstala z mrtvých. V ten moment jsem ztratila řeč.
* Co vám pomohlo všechen ten nátlak přestát?
Mě držela víra. Táta byl vlastenec, to jsem mu nemohla udělat, ani dědečkovi. To byli tak vzácní lidé. Když mi bylo deset, tatínek řekl: Děti, nebudou žádné zákazy. Musíte se ale chovat tak, abyste se sami před sebou nemuseli stydět a my se nemuseli stydět za vás. A to stačilo pro celý život. Chtěla jsem, aby na mě táta byl pyšný.
* Jak skončil soud?
Táta dostal jako vedoucí skupiny třináct let, mně dali deset. Pak mě odvezli na Slovensko k maďarským hranicím. Bylo to patnáct statků dohromady, ohromné dálavy. Všude jen stohektarové lány, kolem akáty, šílené horko. Ráno ve čtyři hodiny nás vzbudili, rozváželi kravskými vagony na pole a za tmy jsme se vraceli. K jídlu byla jen čtvrtka chleba a deset deka marmelády a půllitrový plecháček vody na celý den pro pět lidí. Žízeň byla strašná. Když pršelo, teklo nám bláto do holínek, v létě bylo 45 °C, měli jsme spálenou kůži, puchýře na pažích.
* Během práce na statku jste prodělala vážný úraz.
Měli jsme už v papírech z národního výboru napsáno zločinec první kategorie, návrat nežádoucí. A tak se k nám chovali. Tenkrát jsme zrovna pracovali v kolně, vysoko nahoře. Udělalo se mi špatně, ptala jsem se dozorkyně, jestli by mi mohla dát odchod. Nevím, jak mě pochopila. Ale seběhlo se to rychle: strčila do mě, vzala flintu, začala po mně střílet, ale to už jsem letěla dolů z té šílené výšky a spadla jsem dole na beton. Byla jsem pak na vozíku, proto mě vzali zpátky, do Pardubic.
* Propustili vás díky amnestii v roce 1960. Jaký byl návrat?
Při propouštění jsme museli podepsat, že neřekneme, co s námi dělali ve vězení, pod hrozbou dalšího trestu. Po návratu jsem neměla kam jít, domov nebyl, tam už bydleli cizí lidi. Měla jsem určeno, že musím do Příbrami, kde bydlel bratr. Během cesty jsem se cítila hrozně, nevěděla jsem, co se mnou bude. Všude svítí světla, všude bydlí lidé, a já nemám kam jít.
* Jak jste se poznala se svým mužem?
Za tři měsíce po návratu jsem se vdala za člověka, který byl s mým tatínkem na Mírově a pomáhal mu tam přežít. Těžko jsme si na sebe zvykali, manžel tím vším také hodně trpěl. Rok po svatbě se nám narodila dcera. Mám jednu dceru a jednoho vnuka.
* Vzpomínáte často na tu dobu?
Vzpomínek jsem se nikdy nezbavila. To se stále vrací. A za všechno mohl švagr, byl estébák a byl spolčený s lidmi v družstvu. Nás zavřeli, a on šel dělat předsedu družstva. Nechtěla jsem je zradit, nechala jsem se kvůli nim mlátit, a oni všechno věděli a vysmívali se mi zatím. To, co provedl tátovi a mámě, mu nikdy neodpustím. Zažili jsme tolik ponížení. A trvalo i těch dalších 40 let. Lidi se nás stranili.
* Litujete, že jste to musela zažít?
Toho lituju nejvíc, že zradil ten nejbližší. To se nedá zapomenout. To není nenávist, ale bolí mě, že byl někdo blízký schopen zrady. Nelituju vězení, tam jsem poznala vzácné lidi, ženy všech profesí, zažila přátelství na život a na smrt. Lituju ale, že se rozpadly všechny přátelské svazky, člověk nikomu nemohl věřit a nikomu si postěžovat. Přišli jsme o všechny přátele, o všechny příbuzné, už jsme se jako rodina nikdy nesešli. Rodina byla rozvrácená.
* Myslíte, že česká společnost docenila, co jste jako političtí vězni prožili?
Většinou je to lidem jedno, nezajímají se o to. Mají jiné starosti – lidi ani pořádně nežijou, pořád jen řeší peníze a strach o práci. Lidem je jedno, jestli jsme byli zavření, nebo ne. Snad si jen přejí, abychom tu už nebyli. Ale my tu ještě pořád jsme.
* Jste spokojená s tím, jak se stát vypořádal s komunistickou minulostí?
Nechápu, proč všechno vyšetřování trvá tak dlouho, vždyť už se toho tolik lidí nedočkalo. Spousta lidí už umřelo – ti, co by si zasloužili a potřebovali úctu, pocit, že byli očištění. Ale hlavně mi přijde, že to není doceněné, moc se o tom neví.
* Vystupujete v dokumentu Ztráta slušnosti. Jak na něj lidé reagovali?
Když někdo vidí ty filmy, je zaskočený a říká: To není možné, že jste tolik vytrpěli. Například moje kamarádka z dětství, která se od nás tenkrát odtáhla, protože jsme šli proti režimu. Když viděla ten dokument, řekla mi: Prosím tě, můžeš mi odpustit? My jsme tehdy nevěděli, jak to bylo. Myslím si, že ti moudřejší lidé si to museli uvědomit stejně jako moje kamarádka.
***
Den byl jako rok, rok byl jako věčnost. Jakmile jsme se při spánku pohnuly, šlo se hned k výslechu. Takže se vůbec nespalo. Na celách nebylo co pít, pily jsme vodu ze záchodu mezi šlapkami.
PROFIL
Ludmila Šeflová (1934)
Narodila se v Lipinách u Dobříše na statku, na němž její rod hospodařil čtyři sta let. Byla zatčena i se svým otcem v roce 1955 a odsouzena na deset let za údajnou velezradu. Když se v roce 1960 vrátila, bylo jí dvacet šest let a měla za sebou těžké zranění páteře. Za největší zlo, které jí komunistický systém způsobil, považuje úplný rozvrat rodiny a ztrátu přátelství.
O autorovi| VERONIKA MATĚJKOVÁ, Autorka učí na Filozofické fakultě UK
