Vlak z Mingounu do Rangúnu přijel na nádraží v Mandalaji už nacpaný k prasknutí, bylo jasné, že z davu, který se tísní na nástupišti, se do něj už dostane málokdo. A hlavně ne my dva s kamarádem fotografem Oldou. Toulali jsme se Asií už třetí měsíc a teď nám hrozilo vězení jen proto, že neodletíme z Barmy včas a překročíme povolené sedmidenní vízum. A tehdy se Olda odhodlal k něčemu, co bych si já nikdy nedovolil: zaťukal na okno vlaku, a když ho zvědavé barmské tváře pootevřely, vlezl dovnitř rovnou po hlavě. Pak už to šlo hladce: já mu tam podal naše bágly, on mi podal ruku a já vlezl za ním, bez ohledu na to, po kom zrovna šlapu a kdo šlape po mně. Udělat tohle v Čechách, dostal bych nejspíš vzápětí od někoho pěstí. Barmánci se naopak hromadně rozesmáli, uvolnili nám každému deset centimetrů na kraji přecpané lavice - a než jsme dojeli ráno do hlavního města, už jsme seděli pohodlně a byli z nás kamarádi...
Vždycky si tenhle zážitek, starý dnes už pěknou řádku let, připomínám, když čtu o Barmě. Připomínal jsem si ho před nedávnem, když světová média referovala o nepokojích, které tam vypukly, a připomínám si ho znovu, když referují o cyklonu, který tuhle zemi vyplenil ničivěji než vládnoucí junta. Nikde jinde v Asii jsem nepoznal tak chudé lidi, žijící v tak tuhé diktatuře, kteří by byli zároveň tak usměvaví, milí a měli takový smysl pro humor. Byl malý zázrak, že v jedné z nejzanedbanějších zemí světa je tolik obyvatel gramotných, a další malý zázrak, že v nejkomunističtějším státě tohoto koutu Asie mají všichni tak blízko ke klášterům a k mnichům. Až při hlubším pohledu jsem pochopil, jak úzce jsou ty dva zázraky spojeny: jako ve většině buddhistických států každý muž ve věku od pěti let výš odcházel na libovolně dobrovolnou dobu do kláštera - a režim to tiše toleroval, protože klášter suploval školství i sociální péči. Na rozdíl od sousední Kambodže tu komunisté dál nechali zlatě se třpytit pagody, pečlivě ošetřovali 729 mramorových desek s posvátným textem Tripitaka a zavírali oči nad největším černým tržištěm se západním zbožím Zheičjou v Mandalaji - a na druhé straně tvrdě drželi pod krkem jak severské Šany, usilující o samostatnost, tak politické disidenty usilující o demokracii. Tenhle mix stvořil lid sice poddajný, ale i vnitřně harmonický, se smířenou vírou v osudovost, ale neodevzdaný, se silnou praktickou vitalitou.
Proč o tom píšu zrovna nyní a tady? Protože jsem chtěl honorář za tento text věnovat těm, jimž cyklon zničil životy i domovy. Ale najednou nevím jak, protože si pamatuji i druhou část Barmy. Nikde (ani v předlistopadovém Československu) jsem nezažil tolik tak nelítostných veksláků jako v bludišti krámků kolem Švejdagonské pagody v Rangúnu a nikde jinde mě tak nelítostně nevzali na hůl, když mi vrátili k nepoznání dokonalé falešné dolary. A většina členů téhle neviditelné sítě také pracovala na svém blahobytu s tichým požehnáním režimu a jeho aparátu.
Co přijde do Barmy přes stát, a nikoli z ruky do ruky postiženým, nikdy svůj skutečný cíl nenajde. A vláda, která má ve zvyku tajit vše, co by ji mohlo poškodit, a udržuje izolaci, která pomáhá udržovat ji, jen těžko dovolí něco z ruky pomocné do ruky potřebné předat. Může to nejvýš předstírat. Tak co? Máme poslat pomoc adresátům bez adres?
Poznámka redakce: Autor napsal svůj fejeton těsně po cyklonu, který Barmu zpustošil
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
