Pod jeho vedením se začala situace v Iráku obracet k lepšímu. Spekuluje se o něm jako o nadějném kandidátovi na prezidenta USA. Nyní ale na generála Davida Petraeuse číhá úkol, který je těžký, a možná i nesplnitelný: uspět v Afghánistánu.
KÁBUL/PRAHA Včera ráno přijelo k letecké základně mezinárodních sil ve východoafghánském Dželálábádu auto napěchované výbušninami. Po explozi následoval útok ozbrojenců Talibanu, po němž zůstalo na obou stranách několik mrtvých. Červen v Afghánistánu skončil tak, jak začal - pro mezinárodní síly se stal nejkrvavějším měsícem během více než devítiletého vojenského tažení. Podle statistiky agentury Reuters totiž jen během června zahynulo více než sto zahraničních vojáků.
A v této nelehké situaci přichází do afghánské vřavy generál David Petraeus. Včera večer jeho nominaci na post velitele mezinárodních sil v čele s USA potvrdil i americký Senát.
Oblíbený generál má vylepšit reputaci, kterou za sebou zanechal sice úspěšný, ale příliš prostořeký generál Stanley McChrystal. To se ovšem týká spíše než samotného Afghánistánu vztahu americké armády s Bílým domem, do jehož osazenstva se McChrystal pouštěl.
Ten hlavní úkol čeká Petraeuse přímo na afghánském bojišti. Předpoklady pro to nemá špatné. Za sebou má už zvládnutí jedné zdánlivě nesplnitelné mise: uklidnění situace v Iráku sužovaném po svržení režimu Saddáma Husajna povstaleckými i teroristickými útoky. A právě „irácký recept“ se bude Petraeus nejspíš pokoušet uplatnit i v Afghánistánu. V Iráku se mu podařilo uspět díky kombinaci dílčích kroků. Jednak to bylo navýšení počtu vojáků, které bylo především silným politickým signálem. Z taktického hlediska důležitější bylo získávání těch umírněnějších z pestré plejády odpůrců mezinárodní přítomnosti, zvláště sunnitů. A v nespolední řadě to byla snaha o získávání „srdcí a myslí“ samotných obyvatel.
Něco z toho může Petraeus využít i v Afghánistánu. Jednak jsou to 30tisícové posily, které loni v prosinci odklepl prezident Barack Obama. Na druhou stranu ale příliš nemůže počítat s pomocí spojenců. Například váhající Evropané se do afghánské vřavy příliš nehrnou, a některé země - například Polsko a Nizozemsko - naopak své kontingenty hodlají stáhnout.
Obamův meč nad hlavou Už za jeho předchůdce McChrystala nicméně prošla změnou taktika boje proti ozbrojencům. Místo náletů, jejichž nechtěným výsledkem často byly i desítky afghánských civilistů - a další ztráta podpory mezi místním obyvatelstvem - se nyní vojáci více soustřeďují na cílenou likvidaci předáků Talibanu.
Horší je to ovšem se získáváním „srdcí a myslí“ Afghánců. Dostat na svoji stranu sveřepé obyvatele země, na níž si už v minulosti vylámali zuby Rusové či Britové, je úkol mnohokrát těžší než v Iráku. A k tomu je třeba přičíst obnovenou sílu hnutí Taliban, které opět ovládá celé části Afghánistánu a dává o sobě vědět i v hlavním městě Kábulu. Petraeus ví, že ho nic lehkého nečeká: „Tvrdé boje budou pokračovat. A v příštích měsících budou možná ještě intenzivnější,“ prohlásil při úterním senátním slyšení. Nad hlavou se mu přitom vznáší jako Damoklův - či spíše Obamův - meč časový horizont plánovaného odchodu amerických sil z Afghánistánu. Začít by měl za rok, v červenci roku 2011.
Pro oblíbeného generála je to i velká osobní zkouška. Odchovanec prestižní vojenské akademie West Point toho má už hodně za sebou. Dvakrát unikl smrti - v roce 1991 jej během cvičení omylem postřelil jeden z vojáků, o devět let později se mu 18 metrů nad zemí porouchal padák. Má za sebou úspěšnou iráckou misi a ve Washingtonu se s oblibou spekuluje, že by byl nadějným kandidátem pro příští prezidentské volby, plánované na rok 2012. On sám to odmítá slovy, že nechce být politikem, ale vojákem. V Afghánistánu se rozhodne, zda i zde bude vojákem úspěšným.
