Volební účast byla považována za klíčový moment včerejšího hlasování v Irsku
DUBLIN Hlavní dublinská třída O’Connell Street se ještě včera hemžila dobrovolníky, kteří rozdávali letáky a snažili se kolemjdoucí na poslední chvíli získat pro „Ano“ či „Ne“. Hlavní pozornost se ale upírala k hlasovacím místnostem. Tady v Dublinu se zpočátku velké fronty netvořily, přesto zde byla větší účast než ve venkovských oblastech. Podle předběžných údajů dosahovala přes 40 procent, zatímco na venkově se dlouho držela i kolem 20 procent.
Irské referendum bedlivě sledovala celá Evropská unie. Ostrovní stát se stal jediným členem, který hlasoval o Lisabonské smlouvě ve všelidovém hlasování. Pokud by se zde ratifikace zadrhla, kromě jiného by to znamenalo, že se zastaví i plánované reformy institucí EU – mimo jiné funkce stálého předsedy Evropské rady, tedy jakéhosi „evropského prezidenta“.
A právě účast byla považována za klíčovou – pokud by přišlo hlasovat málo lidí, zvýšilo by to šance o něco disciplinovanějších odpůrců evropské integrace. Ostatně fakt, že v roce 2001 se do hlasovacích místností dostavilo pouhých 35 procent voličů, je považován za hlavní příčinu, proč tehdy Irové odmítli smlouvu z Nice (prošla až v opakovaném hlasování). Podle údajů zveřejněných po včerejším uzavření volebních místností tentokrát přišlo o budoucnosti Irska – i celé EU – rozhodovat kolem 40 procent ze zhruba tří milionů oprávněných voličů.
„Ani Charlie ji nečetl“ Začátek hlasovacího dne přitom stoupencům smlouvy příliš nenahrával. V davech lidí spěchajících k rodinám, na večeři nebo k televizi do nejbližšího baru na zápas fotbalového mistrovství Evropy bylo možné účastníky referenda bez potíží přehlédnout. Z některých okrsků – jako například z premiérova v jeho rodném městě Clara – ale bylo již odpoledne hlášeno solidních 25 procent.
„Evropské“ hlasování je v Irsku z hlediska zájmu tradičně daleko za parlamentními volbami. K nim chodí přes šedesát procent občanů. „Nemůžete se nám vůbec divit,“ krčila rameny trojice sportovně oděných mladíků v autobuse městské hromadné dopravy. Lisabonská smlouva je podle nich příliš složitá na to, aby se v ní mohli běžní občané vyznat. Hlasovat proto nešli, ale zároveň byli přesvědčeni o tom, že referendum se konat musí: „Bylo by chybou, kdyby rozhodovali jen politici. Stačí, že už samotnou smlouvu upekli ve svých kancelářích, aniž se ptali občanů.“ Jedna starší dáma se do volební místnosti nechala doprovodit. Smlouvě prý nerozuměla a byla by překvapená, kdyby někdo tvrdil opak. „Vždyť i Charlie se přiznal, že to nečetl,“ narážela na výrok irského člena Evropské komise Charlieho McCreevyho. Ten přiznal, že ze smlouvy četl jen výtah.
***
Jak se rodila Lisabonská smlouva
2002–2003 Konvent EU vytvořil návrh evropské ústavy
29. října 2004 Euroústava byla v Římě podepsána
29. května 2005 Francie odmítla evropskou ústavu v referendu. O dva dny později tak učinili Nizozemci.
21.–22. června 2007 Na summitu EU dohodnuty obrysy nové reformní smlouvy, která se nebude nazývat „ústava“, mnohé prvky původní evropské ústavy ale zachová
18.–19. října 2007 Summit EU v Lisabonu se dohodl na nové smlouvě, která zejména reformuje instituce EU
13. prosince 2007 Smlouvu v Lisabonu podepsali šéfové států či vlád zemí EU
O autorovi| Ondřej Houska, zpravodaj ČRo-1 Radiožurnálu v Irsku
