Vyšel jsem před krematorium a lednový vítr mě pořádně popleskal po tvářích. Pár lidí ještě postávalo na širokých schodech a už se dávno bavili o tom, kdo má novou milenku a co bude k obědu. Naštěstí jim ten neurvalý vítr rval všechna slova rovnou od pusy a posílal daleko odtud.
V úzkém kruhu. Tak to táta chtěl a tak jsem to taky zařídil. Zhluboka jsem se nadechl a pomalým krokem jsem odcházel ke vzdálenému parkovišti pokrytému zmrazky.
Připouštím, že ještě před rokem jsem měl rysy rozmazleného fracka. Táta byl naoko tvrďák, pro cizí lidi určitě, ale jinak měkkota. Jeho zásady se mockrát rozpustily jak cukr v kafi, což mi vyhovovalo. Žil jsem si ze dne na den a vůbec se nevzrušoval, že nemít v jednadvaceti maturitu není úplný standard. Falšovat otcovy podpisy jsem zvládal bravurně, a tak chvíli trvalo, než to prasklo. Ředitel si tátu zavolal na kobereček, což pro něj, podnikatele bez poskvrnky, byla téměř národní ostuda. Snaživě jsem se pohnul. Ostatně stejná taktika vyšla už dvakrát předtím, když jsem opakoval ročník. Na většinu profesorek totiž platily psí oči a argument, že se to na maturitu stejně budu muset naučit.
Chvástal jsem se, jaký jsem pašák, když mi tehdy úsměv zmrazila angličtinářka jediným slůvkem – neklasifikován. Čekal jsem doma rodeo. Kupodivu, otec jen řekl, že ten gympl prostě dodělat musím stůj co stůj a že mě pošle do Anglie a ve škole už to nějak domluví. Vybral mi prestižní jazykovou školu v Cambridge. Bál jsem se, ale po týdnu mi otrnulo. Školní režim jsem si hravě přizpůsobil. Oddával jsem se nočním dýchánkům na luxusním internátě, kde bydleli lidi z celého světa. Minda, která sem přijela odkudsi z Karibiku, byla kočka a s ukecanýma Španělkama nebo bledýma Dánkama se nedala srovnávat. I to, že anglicky uměla sotva pár slovíček, mi vyhovovalo. Aspoň jsme mohli komunikovat jinak. Po jednom pořádném večírku jsme spolu skončili v mém pokoji, něco bylo, to jo, ale z vodky mi třeštila hlava tak, že jsem o sobě stejně moc nevěděl.
Vím přesně, že bylo zrovna dopoledne a já sladce dospával probdělé noci, když se ozvalo bušení na dveře. Rozespale jsem je otevřel. Dovnitř vběhla Minda, líčidla od slz rozpatlaná po tváři a hystericky řvala. V ruce držela užmoulaný papírek, kterým mi mávala před očima a vzlykavě opakovala „pregnant, pregnant!“. Že mluví o těhotenství, mi docvaklo až po pár vteřinách. Zmrazilo mě to na místě. Až pak se v mém těle nastartoval pud sebezáchovy. Vzal jsem Mindu konejšivě za ruku, řekl „Come on, baby“ a odvedl ji do jejího pokoje, uložil do postele a počkal, až vyčerpaná usne.
Na sbalení kufru mi stačilo patnáct minut, cesta na lekci konverzace dalších deset. Paní Stephensová porozuměla mému proudu anglických výrazů poměrně rychle a k otcově smyšlenému úmrtí mi nezapomněla s patřičnou noblesou i kondolovat. Pelášil jsem na taxi a vzápětí jsem na Heathrow děkoval otcově kreditce, která mi pomohla narychlo do letadla.
Z průseru jsi vybruslil, dodával jsem si naivně odvahy, když jsem přistával v Ruzyni. To jsem ještě netušil, že ředitel Stephens, v jehož kanceláři právě Minda vzlyká, zrovna telefonuje otci a že do týdne jedeme do Anglie na kobereček oba. Byla z toho mezinárodní ostuda. Nezbylo, než aby otec Mindě zařídil miniinterrupci a nesčetněkrát se za svého syna omluvil. Já postával v pozadí a připadal si jako šašek. Otec se mnou nemluvil a vypadalo to na delší válečný stav.
Jenže. Sotva jsme se vrátili do Prahy, začal si táta stěžovat na bolení v břiše, polehával a hubnul, až nakonec uvízl ve spárech nemocnic. Ztrácel se před očima den ode dne až do minulého týdne. Najednou mi nikdo nedržel nad hlavou bič. Pochopil jsem, že musím maturitu zvládnout ve zkrácené lhůtě za pár týdnů, nebo půjde tátova firma k ledu. Postavit se před dvacet podřízených jako nedovzdělaný holobrádek jsem si přece jen netroufl. Že jsem v životě neřešil papírování, zahraniční zakázky v angličtině a schůzky s obchodními partnery? To nikoho nezajímalo. Už neplatilo, že on to otec nějak zařídí. Buď to zvládneš, nebo jsi u mě nula, řekl mi ještě předtím, než ho na podzim definitivně napojili na dýchací přístroje.
příběh Dominika Hájka napsala Irena Šťastná
