Restaurace Angelo’s kousek od centra michiganského Ann Arboru bývá kolem poledního nacpaná k prasknutí. Fronta se line i ven a čekající na stůl neodejdou, ani když venku mrzne a je tam skoro 20 centimetrů sněhu. Radka MacGregor se jde zeptat číšnice, jak dlouho budeme ještě čekat na stůl. Máme štěstí, po několika minutách si můžeme sednout a objednat. Radka Pelikanova MacGregor je Češka, která žije v Ann Arboru od roku 2002. Tato právnička, která studovala v Česku, ve Francii i v USA, se zde vdala, má dvě děti, v současnosti pracuje jako „administrativní asistentka“ a sní o tom, že by se naplno vrátila k právnické praxi. A mimo to je také hlavní organizátorkou pravidelných pátečních setkání místních Čechů.
„Každé pondělí rozesílám e-mail místním Čechům, abych věděla, kolik jich přijde. V létě se scházíme v půl šesté v Casa Domick a přes zimu od šesti v Pizza Hut, ale tam se nám to moc nelíbí. Skalních účastníků je tak deset patnáct,“ říká Radka Pelikanova MacGregor a objednává si „domácí chléb“, který pečou v Angelo’s, pro nějž má „velkou slabost“.
Tyto schůzky mají dlouholetou tradici. „Přišla jsem sem v roce 1980 a to už to běželo,“ tvrdí další z Češek Libuše Uhrová. A pak se rozběhne debata o tom, kdo vlastně tuto tradici zahájil. „Ale nemyslete si, nejsme velcí pivaři, jako jsou v Česku. Dáme si jeden džbán piva a ten nám stačí,“ ukončuje debatu Libuše, když si nikdo není schopen vzpomenout, kdo mohl být průkopníkem tradice.
Pravidelným účastníkem setkání bývá i kandidát na českého prezidenta, profesor na místní University of Michigan Jan Švejnar, který na schůzky místní české komunity občas přivede i studenty. „Má velké charisma. Několikrát uspořádal večírek u nich doma,“ vkládá se do diskuse další Češka Gabriela Fiserova Gross, která na místní univerzitě získala titul MBA, vzala si Američana a spoluvlastní firmu Prague Imports, specializující se na dovoz českého skla. „Trvalo to dlouho do noci. Třeba vzal kytaru, rozdal nám noty a hrál a my jsme zpívali - lidovky, písničky jako Na hradě Okoři a i modernější věci. Prostě, kdo si co přál.“ Všechny tři jsou z profesora Švejnara, jak mu říkají, nadšené. Otom, že chce kandidovat na prezidenta, se dozvěděly různě - z novin či internetu. Žádné veřejné oznámení se tedy nekonalo. Mimochodem, Švejnarova kandidatura není v Ann Arboru žádné tajemství. Několikrát o ní psaly i místní noviny. Gabriela, Radka i Libuše pějí na Jana Švejnara chválu. „Je čestný, nikdy nelže a není arogantní. Nikdy se o nikom nevyjadřuje urážlivě a nikdy nikoho nepodrazil,“ říká Radka MacGregor.
„On je výjimečnej člověk,“ dodává Libuše a myslí to naprosto vážně. A pak jedna přes druhou líčí, jakým by byl přínosem pro Českou republiku. Ann Arbor má jasno v tom, kdo by měl být příštím českým prezidentem... Je zarážející, že s kýmkoli se člověk v Ann Arboru o Švejnarovi baví, vždy dostává podobné odpovědi. Až člověku vytane na mysli, že to nemůže být možné. Obrázek, který vzniká po debatách s lidmi, kteří se Švejnarem zde v Americe přišli do styku, jej vykresluje jako jakousi Matku Terezu v kalhotách. Podle popisu je na jednu stranu konsenzuální, umí naslouchat druhým, ale zároveň je rozhodný a dokáže si stát za svým. Má přehled o ekonomice i politice. Netouží po ničem jiném, než pomoci České republice a posledních 18 let to neustále dokazuje.
„Samozřejmě, perfektní člověk neexistuje, a to se týká i profesora Švejnara,“ říká pomalu Faith Vlcek, která je už téměř deset let Švejnarovou asistentkou a přemýšlí, jaké chyby by tak její šéf mohl mít. „No, bere si toho moc, takže je někdy přetížený a nestíhá všechny detaily. Ale od toho jsem tu já, abych mu pomohla s organizací.“ Prestižní a bohatá univerzita Ann Arbor je zapadaný novým přívalem sněhu a frézy a sypače se od rána snaží vyčistit silnice a chodníky. Jde to pomalu a hotovo není ani pozdě odpoledne. Toto město má přibližně sto deset tisíc obyvatel. Třetinu z nich, třicet až čtyřicet tisíc, tvoří studenti. Centrum Ann Arboru vyrostlo kolem univerzity. A ulice kolem centra jsou lemovány velkými domy, ve kterých žijí studenti. Na mnoha z nich jsou nápisy jako Sigma Delta Tau či Kapa Kapa Delta. Když člověk kampusem prochází, nemůže si neuvědomit majestátnost a zároveň bohatství University of Michigan.
Založena byla v roce 1817 v Detroitu a do Ann Arboru se dostala vlastně náhodou. Ann Arbor totiž usiloval o to, aby se stal hlavním městem Michiganu, a proto vyčlenil šestnáctihektarový pozemek na stavbu kapitolu. Nicméně, hlavním městem státu se stal Lansing a tak Ann Arbor nabídl onen pozemek univerzitě, která se do města přestěhovala v roce 1837. Výuka začala o čtyři roky později a v roce 1845 už ukončilo studium prvních 11 studentů. Dnes Michiganská univerzita patří ke špičkám ve Spojených státech. Například na výzkum jenom v loňském roce vydala 823 milionů dolarů, tedy více než 14 miliard korun. Nejvíce z těchto peněz šlo na lékařský výzkum (333 milionů dolarů).
O prestiži univerzity může svědčit i to, že kandidát na prezidenta J. F. Kennedy na ní v roce 1960 navrhl vytvoření Peace Corps (Mírových sborů), které se později staly skutečností. Či že prezident Lyndon B. Johnson představil taktéž v Ann Arboru obrysy svého plánu na vytvoření Great Society (velké společnosti), který se týkal primárně potírání chudoby a rasové nespravedlnosti, dvou horkých témat v USA v 60. letech minulého století.
Jan Švejnar přišel do Ann Arboru z Pitsburghu. V Michiganu se stal po několika letech řádným profesorem, což je post, který není jednoduché získat. Řízení trvá několik let (obvykle šest) a kandidát musí prokázat řadu kvalit. Ve srovnání s Českou republikou jde o odlišný systém, který má i mnohem více úskalí. „Existují tři stupně profesorů - asistent, přidružený a řádný,“ vysvětluje Faith Vlcek. „Aby se člověk stal řádným profesorem, musí splňovat mnoho kritérií -musí mít velice dobré hodnocení od studentů a samozřejmě od svých nadřízených, musí publikovat v těch nejváženějších časopisech ve svém oboru, musí mít podporu a doporučení od špiček v oboru mimo univerzitu a pak musí přesvědčit o svých kvalitách většinu z komise na univerzitě, která je složená z řádných profesorů.“ „Pro to, aby se člověk stal řádným profesorem, je hodně důležitý výzkum a publikační činnost,“ říká Marek Zapletal, který se v Ann Arboru snaží získat doktorát z obchodní ekonomie a zabývá se aplikovanou mikroekonomií. „Je to strašně náročné a lidé u nás to ne úplně doceňují. Například napsat jeden článek do špičkového časopisu znamená třeba i tři čtyři roky výzkumu. Máte v tom tisíce hodin a pak se vám stane, že to odmítnou. Akademické prostředí v Americe je hodně agresivní, spousta lidí jde radši do byznysu, kde není takové vypětí a je tam více peněz. To, že se Švejnar tady stal řádným profesorem, něco znamená.“
A jak upozorňuje Faith Vlcek, to, že je někdo nominován na řádnou profesuru, ještě zdaleka nemusí znamenat, že ji získá: „Řekla bych to takhle, není to příliš časté, ale zároveň to není neobvyklé. A pokud je něčí profesura odmítnuta, je to jako vyslovení nedůvěry a důsledkem je, že ten člověk má třeba problémy se sehnáním práce v akademickém prostředí.“ Po čtvrteční výuce let do Prahy Michael Kennedy je také profesorem na University of Michigan. Nikoli ekonomie, ale sociologie. S Janem Švejnarem se zná dobře, protože je mimo jiné ředitelem Centra pro evropská studia, zajímá se o střední Evropu a Rusko, mluví polsky a potkávají se jak profesionálně, tak soukromě. „I když on je ekonom a já sociolog, našli jsme mnoho společných témat. On není ani typický akademik, ani typický politik,“ říká Kennedy a po otázce, jestli by byl tedy dobrým politikem, když ho všichni vykreslují jako laskavého a konsenzuálního člověka, dodává: „Máte dva druhy politiků. Jedni jsou tvrdí - rádi dávají rány a také jsou ochotni je dostávat. A ti druzí jsou jako mistři aikido - umějí se pohybovat, ránu odklonit a využít energii, kterou do ní vložil protivník k její neutralizaci. To je případ Jana Švejnara. Je skvělým mostem mezi akademickou sférou a politikou.“ Kennedy nepoužil příměr s aikidem náhodou, protože kromě toho, že trénuje karate i aikido, studuje také bojová umění ze sociologického hlediska.
Když se prý dozvěděl o Švejnarově kandidatuře, byl překvapený, ale pak, když o tom přemýšlel, došel k závěru, že je to vlastně naprosto logické pokračování kariéry. Podobně mluví i Marek Zapletal, který měl Jana Švejnara minulý semestr jako učitele na seminář o zahraničních investicích. Trochu jej to překvapilo, ale pak si uvědomil, že to nebylo okamžité rozhodnutí, že k tomu Švejnar směřoval. A stejně jako ostatní ani on neopomene zmínit Švejnarovy úzké vazby na Česko. Nejexpresivněji tento fakt vyjádřila Faith Vlcek: „Česká republika je jeho největší láska, a jeho žena to dobře ví a respektuje.“ A vypráví, jak Švejnar několikrát po čtvrteční výuce nasedl do letadla, letěl do Prahy a na univerzitu do Ann Arboru se vracel v pondělí, aby stihnul úterní kurzy.
Začátek politické dráhy?
„Co se týče Václava Klause, tak on je velice dobrý politik, umí hrát politické hry a patří spíše k těm, co rány dostávají i přijímají,“ říká Kennedy. „Ale několikrát mě docela překvapil tím, jak extrémní postoje zastává. To se týče třeba klimatických změn. Tomu nerozumím. Možná je za tím ideologie, což mimochodem Klause odlišuje od Švejnara, který v žádném případě ideologem není.“
Marek Zapletal, který je přesvědčen, že by Jan Švejnar byl dobrým prezidentem, tvrdí, že si váží i Václava Klause za některé jeho postoje: „Částečně se to týká klimatických změn, kdy upozorňuje na to, že je nutné zvažovat i náklady a jejich efektivitu.“ A k horké debatě mezi prezidentskými kandidáty o průběhu české privatizace v 90. letech dodává, že na jedné straně má Jan Švejnar pravdu, když hovoří o nedokonalém právním rámci, který umožnil korupci, netransparentnost a „zmizení“ miliard korun za vlád Václava Klause, ale na druhou stranu zase není možné vše zastavit, připravit a schválit nejlepší možné zákony a pak rozběhnout ekonomickou transformaci.
A podobě jako nikdo nakonec nebyl ani příliš překvapený, že se Jan Švejnar rozhodl kandidovat na českého prezidenta, stejně tak většina oslovených předpokládá, že se, ať už volby dopadnou jakkoli, začne více zapojovat do dění v České republice. „Na univerzitě bude vítán, pokud se rozhodne vrátit. Ale nebyl bych překvapen, kdyby se rozhodl zůstat v České republice,“ říká Kennedy.
„Tohle je pouze můj soukromý názor, s profesorem Švejnarem jsem o tom nehovořila, ale i když se nestane prezidentem, zřejmě by se snažil více účastnit politického života v České republice,“ dodává Faith Vlcek. „A mohl by to zpočátku stíhat i při práci na univerzitě. Chodí to tak, že profesoři neučí oba semestry, takže během toho, který má na přípravu, by mohl mnohem více času trávit u vás.“
***
Obrázek, který vzniká po debatách s lidmi, kteří se Švejnarem zde v Americe přišli do styku, jej vykresluje jako jakousi Matku Terezu v kalhotách
O autorovi| František Šulc zvláštní zpravodaj LN v USA
