Dnešního dne se dožívá sedmdesáti let ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Při této příležitosti se můžeme pokusit zamyslet nad tím, co vlastně Karel Schwarzenberg reprezentuje v české politice. Doufejme, že se nebude zlobit, když ho použijeme jako jakýsi metr na tuzemskou politiku.
Křesťanství
Můžeme hned začít aktualitou, kterou je bezesporu kauza Čunek. Poté, co bylo zastaveno trestní stíhání předsedy lidovců podezřelého z korupce, Jiří Čunek se opět s vítězoslavným úsměvem přihlásil do vlády se slovy: Vidíte, já to říkal, nic se nestalo! Karel Schwarzenberg byl ale opačného názoru - návrat Jiřího Čunka by byla politická sebevražda Topolánkova kabinetu. Čunek má za to, že když byl zproštěn obvinění v kriminální rovině, je tím celá věc vyřízena. Naproti tomu Schwarzenberg ví, že celá věc má i politicko-etickou rovinu, která pochopitelně zastavením trestního stíhání vypořádána není.
Z čeho pramení toto odlišné pojetí veřejné služby u Čunka a u Schwarzenberga? Těch odpovědí je vícero, ale jelikož je Čunek šéf lidovců, můžeme si vybrat křesťanství. Karel Schwarzenberg je křesťan, který o své víře nemluví, natož aby si ji připíchl na štít v politickém kolbišti, ale žije ji, zatímco Čunek s křesťanstvím zachází jako s politickým heslem, které mu má pomoci k moci. Proto může vystupovat jako křesťanský politik, a zároveň mluvit o romských spoluobčanech jako o vředu, který je nutno vyříznout.
Jestliže Schwarzenberg celou věc v kuloárech, tedy aniž by snad veřejně vyhrožoval, komentoval slovy, že pokud se Čunek vrátí do vlády, podá demisi, jedná i jako křesťan, který zná Ježíšova slova: „běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení“.
Socialisté
Socialisté sice hlásají solidaritu s méně majetnými, ale když se dostanou k moci, rozdělování všelijakých prebend a korupčnictví za jejich vlády dosáhne dosud nevídaných výšin. Ohánět se sociální spravedlností, aby nalákal voliče, nemá ovšem Schwarzenberg zapotřebí, protože sociální solidarita je věc přirozená a také prastará rodová tradice. Ještě dlouhá léta po roku 1948 v nejspravedlivějším řádě na světě s dojetím vzpomínali bývalí schwarzenberští zaměstnanci na knížecí službu.
Když po druhé světové válce v ovzduší národně socialistické revoluce, ze všech sil se snažící přizpůsobit vnitřní ustrojení republiky novému garantu existence Československa - Sovětskému svazu, hledaly strany Národní fronty způsob, jakým by šel vyvlastnit majetek hlubockých Schwarzenbergů, přijaly nakonec zákon, v jehož důvodové zprávě se praví, že rozsah majetku hlubocké větve Schwarzenbergů je tak velký, že se neslučuje s novým lidovědemokratickém zřízením! Cha cha. I komunisté byli při tomto lupu posvěceném parlamentem ovšem nuceni konstatovat, že navrhovatele zákona nevedly k normě ani ohledy hospodářské, ani ohledy sociální. V rozpravě k zákonu diskutující uznávali, že na schwarzenberských statcích byla vzorná starost a péče o zaměstnance, již požívali na svou dobu vysoké sociální zabezpečení.
Národní zájmy
Dalším tradičním evergreenem bezobsažné politiky, která se děje všude po světě, je tzv. hájení národních zájmů, v čemž vynikají nad jiné zdejší komunisté, kteří národní zájmy po desetiletí hájili ruku v ruce s cizí mocností natolik úspěšně, že přivedli zemi ve všech směrech zu grunt. V tom byli a jsou důslední.
Když ovšem začne hájit české zájmy občanský politik či socialista, je to většinou tak přesvědčivé, že vám začnou cukat koutky úst. Václavu Klausovi by hájení českých zájmů člověk někdy skoro i věřil, kdyby jindy neudělal věc - snad jenom z čistého furiantství, aby se odlišil od svého ideového protivníka -nad kterou zůstane rozum stát. Jan Zahradil, expert ODS na zahraniční politiku, sice hájí české zájmy asi poctivě, ovšem problém je, že v jeho podání to někdy vypadá, jako když kluci hrají kuličky a vzájemně si je zašlápávají, takže výsledek bývá často opačný - z národních zájmů se stanou národní škody. A když pak o národních zájmech začne mluvit Jiří Paroubek, to se musí člověk vyloženě smát.
Od Schwarzenberga ovšem nikdy neslyšíme, že snad hájí české národní zájmy, a přitom právě jemu, jako jednomu z mála českých politiků, můžeme věřit, že je opravdu hájí. Ostatně, mluví za něj tradice, ve které byl vychován: Už v roce 1871 ministrův prapraděd na českém sněmu po ztroskotání snah o česko-rakouské vyrovnání odmítl císařský reskript o obeslání říšské rady a zdůraznil přitom povinnost sněmu „hájiti práva sebeurčení politického národa českého a nedopustiti nikterak, aby zástupcové jiných zemí a národů stali se soudcem o právech království Českého“.
Stejně tak nemá Schwarzenberg potřebu zdůrazňovat své češství. Emilie von Binzer, která v Babičce Boženy Němcové vystupuje jako komtesa Hortensie, se po návštěvě na Orlíku ve svém deníku pohoršeně tázala, jak mohou být hostitelé tak nadšenými Čechy.
Na výše uvedeném nezměnil nic ani vznik Československé republiky. Po předčasné smrti Karla V. Schwarzenberga na začátku první světové války, na kterého vlastenecký lyrik Adolf Heyduk složil verše: Sotva že’s vlasti jasnou hvězdou vzplál/ už černý osud do hrobu Tě sklál -/ Ty vznešený, Ty dobrý český Pane..., měl na výchovu a názorové zrání Karla a Františka Schwarzenberga, otce a strýce současného ministra, vliv dědův bratr JUDr. Bedřich Schwarzenberg, který po převratu v roce 1918 svolal úředníky orlického panství a pronesl k nim: „Važme si dobyté svobody, milujme svou krásnou vlast a řiďme se hloubkou slov i tónů naší národní hymny ,Kde domov můj‘.“ Atd. atp.
O češství Schwarzenbergů by šla napsat kniha, zatímco o češství Klause, Paroubka, Zahradila, Zaorálka a spol., z čeho vychází, o co se opírá etc., nevíme zhola nic, jen snad to, že před 17. listopadem 1989 všichni tito vlastenci trpně mlčeli. A nevíme ani to, proč a za jakým účelem se dovolávají národních zájmů: jen že jeden je pro radar a druhý proti, ne z podstaty věci, ale že je jeden ve vládě a druhý v opozici. Jejich češství se pak posunuje podle toho, jak je zrovna nastaveno veřejné mínění.
Když Václav Klaus před jmenováním Karla Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí vyjádřil pochybnosti o jeho češství a loajalitě vůči České republice nebo když pak Jan Zahradil, který se staví do role profesionálního strážce českých národních zájmů, řekl, že ho Schwarzenberg ve funkci ministra příjemně překvapil... - není to směšné? Tuze.
Potřeba aristokracie
Pravicové a levicové vlády spojuje jedna věc: neuvěřitelná korupce. Zatímco jednomu politikovi půjčí milion strýc, druhému zase bratranec, těžko si lze představit knížete, jak má doma v pytlíku milion nebo jak s ním pobíhá od jedné banky ke druhé nebo jak sjednává s podezřelými personami podezřelé obchody, přihazuje někomu lukrativní zakázky atd.
Karel Schwarzenberg je pochopitelně člověk z masa a kostí, který se může v mnoha ohledech mýlit, ale oproti lidem, kteří začínali po listopadu 1989 ve veřejné sféře bez jakéhokoli kulturního zázemí, má obrovskou výhodu a tou je staletá tradice. Schwarzenberg ví, co má dělat, jak se má rozhodovat, jak se má chovat, aniž by nad tím musel dlouze přemýšlet - je to součást jeho duchovního dědictví.
Onen metr, kterým jsme skrz Schwarzenberga poměřili tuzemskou politickou scénu, se jmenuje aristokracie, ne ve smyslu nějaké privilegované vrstvy, ale v původním smyslu toho slova jako vlády kultury vysokých mravních nároků, bez které se neobejde žádné smysluplné lidské počínání, ať už se jedná o politiku, podnikání nebo třeba kulturu.
Takže vše nejlepší.
***
Karel Schwarzenberg
(* 10. prosince 1937 v Praze)
Je potomkem šlechtického rodu Schwarzenbergů, bývalým vedoucím kanceláře prezidenta Václava Havla a v současnosti senátorem a ministrem zahraničních věcí. Jeho rodina musela v roce 1948 uprchnout z Československa, kde jí do roku 1947 patřilo 11 zámků a 30 000 hektarů pozemků. Od mládí podporoval ze zahraničí snahy o návrat demokracie do Československa. Po roce 1968, po potlačení „pražského jara“ podporoval československý disent.
O autorovi| Petr Placák, historik
