Jistě existují donkichotštější podniky než začít v Česku v době ekonomické krize vydávat hudební časopis. Například založit půjčovnu videokazet taky vyžaduje velkou porci historického optimismu. O to větší aplaus zaslouží ten, kdo přijde na mizející trh s časopisem, který se zjevně snaží být nesmlouvavě svůj.
Byli jsme v redakci obšťastněni prvním číslem magazínu Full Moon (šéfuje mu bývalá kolegyně Jana Kačurová). Je to magazín tlustý (co do rozsahu) a tvrdý (co do postoje). Skladba toho čísla je důsledným vyjádřením hrdé zásady „nebudem psát o tom, co nás nebaví, a o tom, co nás baví, budem psát, až se z nás bude kouřit“ (nevím, kdy naposled někdo popsal tolik stránek o Mikeu Pattonovi jako v prvním čísle Full Moonu). Ten vkus, který náplň časopisu určuje, není generační nebo zorientovaný podle momentálních módních trendů. Je velice osobní. Taky bych to tak dělal, kdybych měl šanci a energii.
Šéfredaktorka v editorialu píše, že slyšela o sázkách na to, kolik čísel její projekt vydrží. „Je fakt, že zatím za náma nestojí žádný Abramovič a v té době jsem neznala ani definitivní soupisku, ale pardon? Copak jsme nějaký Tottenham? Jsem snad já nějaký Řepka? No proto.“ No, doba je všelijaká, jednoho může donutit stát se někdy na chvíli třeba i tím Řepkou – i když nevím, proč by zrovna tenhle potetovaný drsňák měl redakci Full Moon vadit (Cristiano Ronaldo – to bych chápal). Nemusí to ale vadit, pokud člověk nezapomene na maximu vyjádřenou v písni skupiny Národní třída blahé paměti: „Musíme si zvykat / skutečnosti tykat / skutečnosti, krávo / nemáš na nás právo.“ Přeju časopisu Full Moon, aby si po tom potykání si se skutečností zůstal stát na vlastních nohou.
