Přečtu-li si před něčím jménem funkční zařazení „guru“, přestávám většinou brát vážně to, co následuje. Doporučujeli někdo řešit takový či onaký problém způsobem, jímž to dělaly „naše babičky“, dostaví se většinou podezření, že hlas mluvčího přichází z nějakého paralelního vesmíru bez babiček, pro jehož obyvatele je prarodička něco na způsob sněžného muže - říká se, že existuje, ale nikdo ještě žádnou nepotkal.
Byl jsem však usvědčen z předsudečnosti. V americkém časopise The Atlantic jsem si přečetl článek o „finančním guru“ Daveovi Ramseym, který lidem radí, aby svoje peníze opatrovali stejným způsobem, jako to dělaly jejich babičky. Lístek na jeho vystoupení stojí přes dvě stovky dolarů, jeho babička by zřejmě takový výdaj schválila. Shrnuto a podtrženo - esence nedůvěryhodnosti. Se stejnými pocity se na Ramseyho šou vypravila novinářka Megan McArdleová, což je bystrá mladá žena, která dokáže o ekonomice psát tak, že tomu rozumím i já, a přitom ji čtou lidé, kteří ekonomice nepochybně rozumějí víc než já. Na Ramseyho teorie ale změnila názor, zařídila se podle jeho rad a zjistila, že to funguje. V její domácnosti začaly přebývat peníze.
V čem spočívá ta finta? Prodávám, jak jsem koupil. Platební kartu používat jenom minimálně. Vybrat najednou peníze na delší dobu, třeba na měsíc, rozdělit je do obálek podle účelu - jídlo, běžná údržba a podobně. Člověk takhle musí být konfrontován s pohledem na tenčící se paklík bankovek, což ho umravní a povede k rozmyslu. Nebude si impulzivně kupovat zbytečnosti. Člověk, který vše platí v hotovosti, si navíc v těch lepších obchodech bude připadat trochu divný, což je ovšem naprosto v pořádku - chovat se normálně je přece synonymum pro směřovat k bankrotu. A pak samozřejmě nezadlužovat se, jediná tolerovatelná půjčka je podle Ramseyho hypotéka s fixovaným úrokem na patnáct let. Ramseyho metoda na mě, přiznávám, zapůsobila důvěryhodně. Přesně tak totiž s penězi nakládala... ehm, ehm... moje babička. Napadlo mě ještě jedno vylepšení - dát každé bankovce jméno. To si pak jeden rozmyslí rozloučit se kvůli nějaké zbytečné tretce třeba s Růženou.
Společnost Sazka včera oznámila, že nadále nebude dotovat umělecké ceny v oblastech divadla, tance a filmu. Asi se to dalo čekat, poslední dobou se objevují zprávy o jejích ne zrovna zdravých financích. Pro účastníky těch soutěží to může být rána -třeba pro scenáristy. Připravovat film je práce na dlouho a s nejistým výsledkem. Možnost získat nějaké peníze za text ještě nerealizovaný může někoho motivovat. Na druhou stranu ale budou tvůrci ušetřeni dilematu. Mají v zájmu finančního ohodnocení spojovat svou pověst s reputací firmy, o níž je známo, řekněme, ledacos? Vzhledem k tomu, že umělci mají zhusta sklon vystupovat jako lidé s velmi citlivým svědomím, nepochybuji ani v nejmenším, že laureáti Cen Sazky i uchazeči o ně k téhle otázce přistupovali velmi odpovědně.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
