Čestní akademici, kteří ještě loni společně čistili plzeňská práva, skončili každý na své barikádě. Shodnou se na jediném: už si nepřejí, aby se se do dění na fakultě znovu vkládal ministr Jiří Pospíšil.
Petr Bezouška předloni stál u odhalení plagiátů a podvodných rychlostudentů na právnické fakultě v Plzni. Riskoval nejvíc ze všech, když vystoupil proti hlavnímu kombinátorovi Milanu Kindlovi a spolu s ostatními přiměl celé vedení k rezignaci. Sám pak rok dělal proděkana záchranného týmu. „Ta euforie je pryč. Už bych do vedení nešel. Počkám na březnové volby do akademického senátu, a pokud to tak půjde dál, mám tři jiné nabídky,“ říká ve své podkrovní pracovně v pátém patře fakulty.
Profesor Karel Eliáš, největší vědecká hvězda fakulty, v lednu složil na protest funkci proděkana. Jestli odejde? „Nevím. Počkám do konce dubna, ale nejhorší je, že mi to začíná být jedno. S ohledem na studenty přinejmenším dokončím semestr,“ říká zádumčivě u oběda v plzeňské restauraci El Cid, kde vznikala protikindlovská revolta.
Vedoucí katedry trestního práva Helena Válková říká: „Nepatřím do žádného tábora a nedám výpověď první. Ale pokud půjde Eliáš, nezůstanu na fakultě, která by do roka přišla o akreditaci. Je mi líto, ale na provinční škole učit nechci.“
Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, další velká postava vzpoury, je na řeči o odchodu alergický: „Je to zapalování školy zevnitř.“ Ve shodě s ostatními se hněvá na ministra Jiřího Pospíšila, který ještě loni školu vedl coby dočasný děkan: „Jeho změny postojů jsou hanebné. Řekl jsem mu jasně – Jste člen vlády, nezasahujte do chodu akademické samosprávy.“
Ještě loni byli všichni spojenci. Stínání, někdy i tupým mečem Co se to stalo? S luštěním vztahů na „pokindlovské“ plzeňské fakultě kdekdo ztrácí trpělivost. „Jako byste se ptal v 80. letech, kdo bojuje proti komu v ulicích Bejrútu; ve frakcích se přestávám orientovat,“ povzdechl si nedávno oxfordský absolvent Michal Bobek, který dnes přednáší ve Florencii.
Až do loňského léta prováděla fakulta očistu, leckdy radikální. Krizové vedení – děkan Pospíšil, proděkan Eliáš, ale především třicátníci Petr Bezouška a expert na obchodní právo Bohumil Havel – rozdávalo výpovědi těm, kdo se namočili do kindlovských podvodů nebo měli slabé výkony. Fakulta dodala univerzitě podklady k odebírání podvodně získaných diplomů (což je krok, u nějž se ani experti na správní právo zatím neshodli, zda ho české zákony umožňují). Škola po letech začala vykazovat vědecké výsledky a zvát si zahraniční hosty. „Ne všechny kroky se mi zamlouvaly. Snížení platů jsme skousli. I výpovědi byly oprávněné. Ale forma byla někdy drsná – třeba jen textovou zprávou. To bylo jak stínání tupým mečem,“ říká Helena Válková.
Po nečekaném výsledku červnových voleb se však Jiří Pospíšil vrátil na ministerstvo spravedlnosti a školu řídil Eliáš. Jeho mladší spolupracovníci se netajili s názorem, že na škole se 133 učiteli je přezaměstnanost. A od studentů žádali dodržování pravidel: 350 z 2400 studentů přišlo oznámení, že kvůli neplnění povinností mají ukončené studium.
Na podzim se měl volit děkan. „Nepodporoval jsem nikoho, ale říkal jsem Eliášovi, že si strašně zkomplikoval volbu,“ říká Josef Baxa. Do toho prosákly zprávy, že Jiří Pospíšil se před volbou sešel s nerozhodnutými členy akademického senátu. Přinejmenším jednoho – pedagoga Jána Matejku – výslovně a prokazatelně přemlouval k tomu, ať nepodporuje Eliáše.
Favorizovaný Eliáš drtivě prohrál. Akademický senát si vybral málo známého profesora mezinárodního práva Květoslava Růžičku, který dojíždí přednášet z Prahy a jehož hlavním programem bylo přezkoumání „eliášovsko-bezouškovských“ kroků.
Nesnadný Pospíšilův kůň Proč Jiří Pospíšil takto pomáhal potopit své někdejší proděkany, není jasné. Sám vyhlásil, že se k dění na fakultě nebude vyjadřovat. Mezi akademiky se dal slyšet, že chtěl v dobré víře najít kompromisního kandidáta, který by zklidnil poplašené pedagogy i studenty.
Nový děkan nabídl Eliášovi, ať pokračuje jako jeho zástupce – což prosadil Josef Baxa: „Dalo mi dost práce, abych je přiměl ke spolupráci,“ říká šéf Nejvyššího správního soudu. Eliáš přijal. „Nakonec se mi zdálo, že by to tak bylo téměř ideální: děkan by převzal schůze, rady, reprezentaci, mohl bych se věnovat jen vědě,“ vysvětluje Eliáš.
Jenže se ukázalo, že s novým děkanem to vůbec nebude tak snadné, jak si všichni mysleli. V prosinci měli Růžička s Eliášem vydat prohlášení o spolupráci. Děkan ale opáčil: „Necítím potřebu něco takového dělat. Tady se píše o vzájemné důvěře a já ji k vám necítím.“
Květoslav Růžička nadto ve snaze šetřit zvolil nejjednodušší cestu: zrušil pracovní poměr třem novým pedagogům, kteří ještě byli ve zkušební lhůtě. Až poté zjistil, že šlo o pracně vybrané posily – jeden z nich, mladý místopředseda okresního soudu Plzeň-město Karel Svoboda, je dokonce třetí nejvíce publikující plzeňský akademik.
Následovala bizarní scéna, kdy děkan před svědky přemlouval Svobodu, ať si doporučený dopis se zrušením pracovního poměru nechodí vyzvedávat na poštu. Ohromený Svoboda opáčil, že je přece soudce – pokud kárá účastníky řízení, že si nevyzvedávají obsílky, nemůže sám dělat stejný trik. (Nakonec situaci vyřešili tak, že zrušení pracovního poměru spolu opět zrušili.) Vize bohužel nebyla v nabídce Koncem listopadu dělal autor těchto řádek s Květoslavem Růžičkou rozhovor pro Akademii LN. Děkan v něm fakticky připustil, že žádnou představu rozvoje nemá. Na otázku, v čem je fakulta silná, po dvaceti sekundách mlčení přiznal: „A víte, že touto otázkou jsem se zatím nezabýval?“ Zhruba v téže době totéž zjistila i vědecká rada.
Pokračování na straně 27
Dokončení ze strany 25
Děkan si také vybral mluvčího – studenta plzeňské fakulty Petra Štillipa, místního politika a podnikavce, souzeného za zpronevěru 1,5 milionu korun (odvolací soud ho v dubnu 2009 osvobodil kvůli formálním chybám v rozsudku první instance, ale vytkl Štillipovi „neetické a neprofesionální“ jednání). Karlu Eliášovi došla trpělivost a složil funkci. Záhy poté se Štillip poroučel.
A poté přinesla plzeňská regionální Sedmička zprávu, že sám děkan má z kindlovské éry máslo na hlavě. Jednomu z rychlostudentů, miliardáři Radovanu Vítkovi, zapsal v jediný den dva zápočty a zkoušku z mezinárodního práva. Růžička nejprve bezelstně prohlásil, že takové studentské výkony jsou „určitě možné“; o pár dní později označil kolující fotokopii Vítkova indexu za podvrh.
Minulý týden Petr Bezouška zveřejnil otevřený dopis děkanovi, aby odstoupil: „Za více než čtyři měsíce, kdy stojíte v čele fakulty, jste mne přesvědčil o několika věcech. Nejpodstatnější jsou ty, že nejste způsobilý fakultu vést, komunikovat a obklopit se lidmi, kteří tyto vaše nedostatky eliminují.“ Třetí špína od mé fakulty Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa proti metodě otevřených dopisů a petic protestuje: „Přestali jsme spolu mluvit, zato si vyvěšujeme vzkazy na internet.“
Ještě v době protikindlovského povstání se s celou vahou své autority postavil za Petra Bezoušku – a ten zase připomínal, že Baxa byl pro něj vzor, kvůli němuž šel do Plzně. Dnes jejich vztahy ochladly. Důvodem je indiskrétní únik informace o Baxově dceři.
Děkan Růžička osobně přezkoumal asi 170 žádostí studentů, kteří byli vyloučeni pro neplnění povinností; 55 vyhověl na doporučení komise (šlo hlavně o zdravotní důvody), pár dalším o své vůli. Ze seznamu pardonovaných studentů unikla do plzeňské Sedmičky dvě jména – jednak přítelkyně hochštaplera Štillipa, jednak Baxova dcera. U ní pak s plnou parádou: že měla studijní průměr 3,7 a nesplnila povinnosti kvůli nemoci a svatbě.
„Fajn, takže jsem od své fakulty schytal špínu třikrát,“ neudrží se Josef Baxa. „Nejdřív od Kindla, pak od Řápkové, kdy se mě nikdo z pánů kolegů nezastal,“ – naráží na chvíli, kdy usvědčil poslankyni ODS a tehdejší primátorku Chomutova Ivanu Řápkovou z podfuků při studiu – „a teď přihodí moji dceru mezi podvodníky.“
Baxa zdůrazňuje, že dceři nezařizoval žádnou protekci ani neulehčil zkoušky: „Jen byla stejně jako stovky jiných studentů navyklá, že si může povinnosti rozkládat do dalších ročníků. Pánové se ale během jediného roku rozhodli přejít z kindlovské anarchie do prostředí striktních pravidel.“
Petr Bezouška namítá, že času a varování bylo dost. Nakonec krčí rameny: „Kdyby aspoň děkan přijal všechny, kdo o to požádali...“ Růžička však nevyhověl studentce vozíčkářce nebo studentovi, který pomáhal otci postiženému mrtvicí. Rektorčino poslední varování „Jasně že bych si raději přál charismatického děkana s vizí. Ale pokud Růžička nemění vedoucí kateder, je pro moje přednášení nevýznamný,“ míní Josef Baxa. Ten je však po většinu týdne na Nejvyšším správním soudu; ostatní akademici snášejí Růžičku čím dál hůř.
Vedení fakulty trvá na tom, že se nic neděje. Nový proděkan, historik Vilém Knoll míní, že odchod hrozí vlastně jen u Bezoušky: „Je to uměle nafukovaný problém, který šíří osoby, jež nedostaly důvěru ve volbách.“ I zdrženlivá Helena Válková ale vypočítává pět akademiků z Eliášovy katedry soukromého práva a civilního procesu, připravených odejít – a tato katedra je klíčová, vytváří 62 %vědecké produkce fakulty. Spolu s Válkovou by odešel soudce Nejvyššího soudu Pavel Šámal, autor trestního zákoníku. „Pokud půjdou oni, šel bych i já,“ říká suše právní logik Tomáš Sobek z katedry teorie práva. Od voleb do akademického senátu, které se konají na konci března, čeká prohru eliášovců: „Paradoxně jsem k ní přispěl i já. Chtěl jsem vyjasnění, jak si představují budoucnost fakulty, a oni připustili snížení počtu pedagogů z 133 na 50. Souhlasím – ale je to, jako by politik před volbami řekl, že zvýší daně.“
Pokusy ministra Pospíšila o zprostředkování přijali ostatní chladně. „Už podporoval Eliáše, pak Růžičku, teď už zase Růžičku ne,“ kroutí hlavou Josef Baxa. Petr Bezouška souhlasí: „Jen ať už Pospíšil nevytahuje dalšího kandidáta z rukávu.“
Minulý pátek rektorka Západočeské univerzity Ilona Mauritzová vzkázala fakultě vážné varování: Pokud si nezvolí reformní senát a dopustí odchod kvalitních lidí, přijde o akreditaci. Krajním důsledkem pak může být i zrušení školy.
***
„Řekl jsem Pospíšilovi jasně – Jste člen vlády, nezasahujte do chodu akademické samosprávy,“ říká Josef Baxa.
Dnes vztahy mezi oběma kolegy a někdejšími spojenci ochladly. Důvodem je indiskrétní únik informace o Baxově dceři.
