Na jaře 1948 Radomír Luža navrhl francouzské rozvědce, aby pomohla Edvardu Benešovi utéct na Západ.
Francouzi chtěli poslat pro exprezidenta letadlo. Beneš ale onemocněl a z plánu sešlo.
* LN Jak vznikl plán na útěk prezidenta Beneše na Západ?
23. března 1948, to bylo Velikonoční pondělí, jsme u Znojma přešli hranice. Se mnou šla i moje snoubenka Libuše a další lidé včetně Josefa Císaře, který byl za války jedním z vůdců odboje. Naši známí z rakouské sociální demokracie pro nás poslali auto a převezli nás přes sovětskou okupační zónu do Vídně. Po nějaké době jsme odjeli do Innsbrucku ve francouzské zóně. Mluvili s námi pracovníci francouzské vojenské rozvědky, jeden z nich uměl dokonce česky. Tehdy jsme přišli na myšlenku, že bychom mohli prezidenta Beneše dostat ven.
* LN Jak jste plán prosadili?
Sepsali jsme stručné memorandum pro generála Émile Béthouarta (vysoký francouzský komisař v Rakousku). Mluvili jsme taky přímo se šéfem jeho štábu. Poměrně brzo jsme dostali odpověď, že francouzská vláda je plánu nakloněna.
* LN Jaké jste měli spojení domů?
Politický referent Edvarda Beneše Jan Jína byl dobrým přítelem Josefa Císaře. Takže přes paní Jínovou a Císařovu ženu Marii, která zůstala v Praze, jsme měli spojení na bývalého prezidenta. Komunisti se to nikdy nedozvěděli. Spojení přes hranice zajišťovala francouzská rozvědka. To nebylo složité, ale problém byl, jak dostat Beneše z Československa. Francouzi přišli s tím, že můžou poskytnout malé letadlo pro tři lidi. Plán byl takový, že pro Beneše přiletí letadlo a odveze ho do francouzské zóny v Rakousku. Hlavní ale bylo domluvit všechno konkrétně s Benešem.
* LN Kvůli tomu jste se vrátil do Československa?
Ano, nejdřív jsme šli ještě s jedním pašerákem přes hranice na Petržalku (čtvrť Bratislavy). Už jsme byli na Slovensku, když na nás zakřičela hlídka: Stůj! Tak jsem se dali na útěk, asi dvakrát nebo třikrát po nás střelili. Utíkal jsem ale jako nikdy v životě a dostal jsem se zpět do Vídně. Do Československa jsme pronikli až napodruhé 1. nebo 2. července u Znojma. Měli jsme štěstí, protože pršelo a hlídky nebyly venku. Šli jsme přes vinice a pak jsme vlakem jeli do Jihlavy. Tam jsme přestoupili a jeli jsme do Brna. Měl jsem falešný francouzský pas, ten ale nebyl kvalitní, tak jsem ho radši nechtěl ukazovat.
* LN Jak plán na odvoz Beneše vypadal konkrétně? StB přece bývalého prezidenta hlídala?
Konkrétní plán jsem chtěl domluvit na místě, až zjistím, jaké existují možnosti. Měl jsem zajistit spojení na Beneše, aby to letadlo správně poslali. Pak jsem se měl vrátit přes hranice a všechny informace předat Francouzům. Můj návrh byl jednoduchý. Prezident bydlel v Sezimově Ústí a prakticky každý všední den jezdil svým autem odpoledne na procházku. Chtěli jsme využít toho, že tu Císař nechal tatrovku osmičku - osmiválec. Plánovali jsme, že prezident pojede jako obvykle na procházku a na určitém místě „zjistí“ že auto má problémy s motorem. Tam by na něj čekala Císařova tatrovka, prezident a jeho žena by nasedli a odjeli na domluvené místo, kde by čekalo letadlo.
* LN Proč z plánu sešlo?
Jel jsem do Prahy za paní Císařovou. No, a ta mi sdělila, že prezident Beneš bohužel nemůže odletět, protože se jeho zdraví zhoršilo. Já jsem pak tady obnovoval síť svých kontaktů z dob války a pak jsem po bloudění přešel hranici do Rakouska. Na falešný pas jsem potom odjel do Paříže.
* LN Ve Francii jste proti komunismu bojoval v československé exilové zpravodajské službě...
Do Paříže jsem přijel v srpnu 1948. Vezl jsem vzkazy pro Ferdinanda Peroutku, pro generála Sergěje Ingra a další lidi. Ingr mi řekl, že se mnou počítají pro novou zpravodajskou síť, kterou připravují. Hlavou všeho byl Ingr ve Washingtonu, já pracoval ve francouzské sekci. Dohodu s Francouzi podepsal Ingr a Hubert Ripka. Češi se zavázali, že podporu považují za půjčku francouzské vlády příštímu československému demokratickému státu. Paroubka si pamatuji. Kupoval mi boty
* LN Jaký byl váš největší zpravodajský úspěch?
Největší úlovek bylo mé napojení na doktora Emila Synka (krycí jméno Maruška). To byl jeden z nejinteligentnějších lidí, které jsem viděl. Žil v Paříži a měl skvělé kontakty na lidi z vedení KSČ. Přes něj jsme měli spojení hlavně na Jaromíra Dolanského, člena politbyra.
* LN Dostali jste od „Marušky“ nějaké důležité informace?
Poskytoval informace o situaci v pražském a do jisté míry i v sovětském politbyru. To byly tehdy zprávy, které někteří znalci na Západě považovali za nesmírně důležité. Ještě v roce 1963 mi tlumočil, jak říkal, zájem lidí z ÚV KSČ, že prý v Praze by byli ochotni k nějakému kompromisu. Byl jsem překvapený, ale začal jsem přes své známé zařizovat ve Vídni kolokvium, na kterém by se sešli komunisté s exilem. Američané byli pro a Synek mě ujistil, že také Moskva o tom ví. Pak ovšem přišla zpráva o atentátu na Kennedyho, a tím to všechno skončilo.
* LN Můžete popsat nějakou další svoji akci?
V roce 1950 se mi podařilo získat mého známého Miroslava Tučka, vicekonsula v Bernu. Poté, co se rozhodl k emigraci, pozval mě ve dvě hodiny v noci na konzulát. Dal mi pytel a do něj jsem nandal všechny spisy a šifry. Byla noc, svítit se nemohlo, a tak jsem sebral ze šuplíku všechno, co šlo. Dostal jsem obrovskou pochvalu a Francouzi mi za to dali odměnu 5000 franků.
* LN Z Francie i ze zpravodajské služby jste odešel na podzim 1953 a odjel do USA. Proč?
Obě strany měly termonukleární zbraně a nebyla šance, že by válka mohla komunisty svrhnout.
* LN Ještě v Československu jste stihl vystudovat práva. V USA jste se ale právům nevěnoval, vystudoval historii a později přednášel na několika amerických univerzitách. Z jakého důvodu?
Práva jsem dělat nemohl. Je to něco úplně jiného než tady a vyžaduje to perfektní znalost řeči. Právník nemůže mít akcent. Chtěl jsem také psát knihy a navíc měl jsem pro historii předpoklady. Spoustu věcí jsem přímo viděl.
* LN V listopadu 1989 padl komunistický režim. Kdy jste se vrátil do Československa?
Já jsem přijel v lednu přes Vídeň, potřeboval jsem totiž vízum.
* LN Spolu s Jiřím Horákem jste znovuzakládal sociální demokracii. Vaše jméno se ale později z politiky vytratilo. Proč?
Jiřího jsem poslal do Československa hned po Vánocích. Dal jsem mu peníze, aby přijel. Já jsem tu být nemohl z jednoduchého důvodu. Moje manželka potřebovala operaci páteře a tady jsme neměli pojištění. Tak jsem prakticky odešel z aktivní politiky. Jiří to potom vzal po mně a pak přišel Zeman.
* LN Na koho si z té doby pamatujete, co třeba Jiří Paroubek?
Paroubka znám z devadesátého roku, měl velmi blízko k Jiřímu. Kupoval mi tehdy boty. Já měl jenom jedny.
* LN Jak se dnes díváte na lidi, kteří ČSSD vedli nebo vedou?
Zeman byl nesmírně inteligentní a uměl výborně mluvit. To jste mohl prakticky rovnou tisknout, ale byl to blázen, kompletní blázen. To nejde jinak popsat, ať už jde o jeho vztahy s Miroslavem Šloufem nebo třeba o jeho výpady proti tisku. Naopak Špidla na mě působil výborným dojmem, to je velmi slušný a čestný člověk. A právě proto to tak asi prohrál. Za Grosse přišel pád, všechno bylo za něj strašně křivé, strašně. Paroubek ten pád zastavil a já myslím, že stranu zachránil. Má sice své problémy, je třeba příliš výrazný a v jeho projevech by někdy méně bylo více. Přesto je to proti minulosti nesrovnatelný pokrok.
Plánovali jsme, že prezident pojede jako obvykle na procházku a na určitém místě „zjistí“, že auto má problémy s motorem. Tam by na něj čekala Císařova tatrovka, prezident a jeho žena by nasedli a odjeli na domluvené místo, kde by čekalo letadlo.
Muž, který plánoval útěk Beneše na západ
Radomír Luža: Na myšlenku odvézt Beneše jsme přišli s francouzskou rozvědkou.
O jeho životě čtěte Rozvědčík...
