Schopnost politiků škrtat mandatorní výdaje je slabá. Jejich chuť škrtat nemandatorní výdaje – tedy připravovat se o zboží, s nímž mohou obchodovat – jakbysmet. Možnosti na příjmové straně jsou omezené: firemní a spotřební daně musí brát ohled na mezinárodní konkurenci, osobní daně nelze moc zvyšovat, aby se pravice nějak odlišila od levice.
Zbývá DPH, ale její zvýšení už je připsáno na reformu důchodů. Takže je třeba rozšiřovat základnu, hledat nové zdroje, nejlépe takové, které neutečou. Stoupnou silniční poplatky. Stoupnou soudní poplatky.
Teď, jak vidíme, někdo připadl na zvýšení poplatků za vodu. V záloze je vždy zvýšení daně z nemovitostí. Co bude dál? Budeme se vracet do středověku? Odpustky (uhlíkové) už stát prodává, a jestliže se začínají zdaňovat nezdravé pochutiny, myšlenka na zdanění soli nemůže být daleko. Celý širý svět je v této optice příležitostí ke zdanění a jedinou brzdou je strach, že se ekonomika udusí. Co na straně většiny politiků a úředníků chybí, je vědomí, že žijí z našich daní.
