Varovali mě, že v lednu je v Berlíně zima (v Praze taky, určitě aspoň letos), a že se mám teple obléknout. Bohužel mě nevarovali, že zima začne už v Bad Schandau - tam ve vlaku přestali topit, takže jsem do Berlína dorazila celá vymrzlá, ať jsem se balila do kabátu, jak jsem chtěla. O to mi Berlín na první vystrčení nosu připadal mrazivější. Po nějaké chvíli už to nebylo tak strašné, prostě leden, ale přece jen - na dlouhé vycházky to není, spíš na muzea a obrazárny. Na procházky a výlet lesní tramvají k jezeru se vypravím, až bude teplo - kdo by taky vysedával v zahradní restauraci, když je kolem deset pod nulou?
Staré umění v Národní galerii je skvělé, Theodor Mommsen na vás hledí z Lenbachova obrazu s jakousi zvláštní naléhavostí a o dveře dál se zase na obraze Arnolda Böcklina chystá Ruggiero zabít modrého draka - a ten drak se mi, musím přiznat, líbil mnohem víc než Angelina, kterou chce Ruggiero zachránit. Já bych spíš nechala přežít toho modrého draka (ale uznávám, že by se mi to mohlo nevyplatit).
Ještě víc mě ale zaujalo Židovské muzeum. Nejlepší je prohlížet si ho odshora, tedy od začátku. Je tam spousta atrakcí, které oživují dějiny Židů v Německu (a nejen v Německu). Fouknete například na prázdnou skleněnou desku a z hlubin nicoty vystoupí kus po kuse vysvětlení, co je Talmud, nebo si můžete vzít kartonek ve tvaru a barvě granátového jablka, napsat na něj přání a pověsit ho na „strom splněných přání“. (To jsem udělala, a záhy se dozvím, je-li to opravdu „strom splněných přání“, a jestli ne, pojedu to urgovat.) Co jsem si přála, si nechám pro sebe. Zatím, pro jistotu.
V prvním poschodí - které jsem vzala trochu spěšně - už je to méně veselé: sice je expozice pořád skoro neuvěřitelně barevná, člověk se dozví spoustu zajímavých věcí a ověří si nebo upřesní mnohé z toho, co už věděl, ale přece jen cítí v kostech, že se blíží k období nacismu a radostí že bude pomálu.
Nejnižší patro křižují tři osy -bílé chodby s povědomými názvy míst na stěnách a okénky, za nimiž je ledacos: psací stroj, obsah jednoho vystěhovaleckého kufru, poslední dopis maminky dětem... A vždycky přesně popsáno, komu příslušná věc patřila a co se s ním stalo. Veselé to tedy v žádném případě není, ale to snad návštěvník ani nečeká. Vůbec největší dojem na mne ale udělala Zahrada exilu. Když člověk dojde na konec osy - chodby Emigrace, otevře kovové dveře a vyjde ven, v lednu pochopitelně na mráz. Památník tvoří hustý les z vysokých kvádrů, mezi kterými není zrovna moc místa, ale projít se mezi nimi dá bez potíží. Cítila jsem se tam nejistě a stísněně, což lze připsat tomu, že „les“ není postaven na rovině, ale na sešikmené ploše. Je to pozoruhodné podobenství: vlastně to není na první pohled vidět, ale je to podle mého soudu geniální zpodobnění nejistoty a neznáma, jaké patrně člověk pociťuje, když se dostane do exilu. Ano, mnozí uprchlíci dvacátého století si odchodem z vlasti zachránili život. Nebo svobodu. Nebo pocit důstojnosti. Rozhodně to ale nebyla žádná legrace...
***
Vlastně to není na první pohled vidět, ale je to podle mého soudu geniální zpodobnění nejistoty a neznáma, jaké patrně člověk pociťuje, když se dostane do exilu
