Angela Merkelová, toho času německá kancléřka, se z konference na záchranu eurozóny vrátila (alespoň dle svých slov) spokojená - německý vlk se jakž takž nasytil a koza eurounie zatím zůstala celá - zdálo se jí, vždyť poslušní Řekové budou prodávat státní majetek, a proto dostali úlevu na úrocích i splátkovém kalendáři, Irové zatím neustoupili z „neřestně nízkých“ firemních daní, a tak nic, Portugalci by diktát zatím neunesli a hlavně euroval bude podle plánu navýšen a nakonec nahrazen novým mechanismem (ESM) na záchranu dlužníků a věřitelů. A přesto Merkelovou doma čekala nesmlouvavá kritika. Konzervativci zuří, že zvýšila německou garanci na dluzích (už se vidí v nepřijatelné protiústavní dluhové unii), aniž prosadila šestibodový mučicí plán na viníky.
Jenže němečtí konzervativci pravdu nemají. Domnívají se, i s odstupujícím šéfem Bundesbanky Axelem Weberem, že přísná (německá) fiskální disciplína je jediný problém bankrotujících států, ačkoli rozpočtová disciplína ještě slabý ekonomický výkon nezachrání. A co teprve ten silný, vždyť Irové a Španělé dodržovali maastrichtská kritéria (na rozdíl od Německa) i rozpočtovou disciplínu.
Je možné, že centralismus Unie neumožňuje, aby slabší státy ty silnější vůbec kdy dohnaly? A chtít po volených politicích, aby rozuměli ekonomii v širších souvislostech? Zvláště když do jejich investiční bubliny Evropská centrální banka vesele pumpovala laciné miliardy a někdy i za negativní úrokovou míru?
Axel Weber se dostal do střetu s Merkelovou, také proto, že si jako naivní idealista makroekonomické stability myslí, že pomoc bankrotujícím státům ještě zvyšuje jejich nezodpovědnost. Jenže idealistka Angela má jiného boha, dokonce už dvakrát se vší důrazností v parlamentu prohlásila, že německou státní doktrínou je Německo ve sjednocené Evropě, a to samozřejmě předpokládá dluhovou Unii. A je tu ještě třetí bůžek německých politiků - euro. Jistě, podstatou problému je nafouklý sociální stát, armáda státních zaměstnanců, vymírající populace, nízká výkonnost (nevzdělanost) a vysoké daně, nikoli společná měna. Jak jinak by si radili Finové nebo Nizozemci. Jenomže centrální úroková míra není šitá na míru tak odlišné výkonnosti tak odlišných ekonomik, tak odlišné dynamiky, tak odlišných časů. Teď sami Němci pocítí, co to je, být v pasti eura.
Německé ekonomické elity si už dělají starosti s inflací. Jorg Kramer (Commerzbank) považuje jednoprocentní úrok ECB momentálně za velmi nebezpečný pro expandující Německo. Thomas Straubhaar (HWWI Institut, Hamburk) se domnívá, že expanzivní úvěrová pomoc bankrotujícím státům už teď ohrožuje Německo do dvou let čtyřprocentní inflací, čili daleko větší daní než současný úvěr. Europesimisté si myslí, že z inflace se v přecitlivělém Německu politici tak snadno nevykroutí - na to nebude stačit ani jejich ekonomická negramotnost. A deflační státy mezitím zkrachují -a úvěrová krize bude na světě.
Eurooptimisté nevěřícně kroutí hlavou, vždyť solidarita a bratrství s bankrotujícími státy v Evropě je v Německu dávno absolutní a bez hranic. Ostatně jako každý idealismus.
***
Merkelovou doma čekala nesmlouvavá kritika. Konzervativci zuří, že zvýšila německou garanci na dluzích, aniž prosadila šestibodový mučicí plán na viníky.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
