V posledních dnech se mezi ministerstvem vnitra a ministerstvem zdravotnictví naplno rozhořel spor o to, co všechno má být součástí tzv. elektronické občanky. Na jedné straně stojí MV, jehož záměrem je, aby občan disponoval jednou čipovou kartou s fotografií a se jménem držitele, která bude plnit funkci občanského průkazu, řidičského průkazu a průkazu zdravotního pojištění. Proti tomu se staví MZ, které navrhuje oddělit doklady vydávané státem a prokazující totožnost od dokladů vydávaných nestátními subjekty a zajišťujících přístup k eGovernment a eHealth aplikacím (průkaz pojištěnce, přístup ke zdravotní dokumentaci).
Abychom pochopili podstatu sporu, je nutné se podívat na samotný účel takovéto elektronické občanky a její obsah. Moderní elektronická občanka má sloužit k jednoznačné identifikaci občana, po jejímž provedení si příslušný orgán, který identifikaci provádí, „vytáhne“ potřebná data z centrálních registrů. Tedy v samotné občance (průkazu, jak jej známe) příslušné informace uloženy nejsou. V ní je uložen jen identifikátor (který je natolik složitý, že si jej nelze zapamatovat) a některé biometrické údaje. Obdobným způsobem by měla dle představ MZ fungovat i karta pojištěnce. Na rozdíl od projektu MV však tento projekt počítá se zapojením soukromých subjektů tak, aby mohla být prováděna například elektronická preskripce, ale i realizovány různé platby u lékaře.
Na první pohled nebrání nic tomu, aby byla naplněna představa MV, kdy jeden průkaz bude s to plnit jak funkci elektronické občanky a řidičáku, tak i průkazu pojištěnce. Přesto nelze neslyšet hlasy těch, kteří se obávají velkého bratra a nepřejí si, aby identita přímo spojená s výkonem státní moci byla tak úzce svázaná s něčím tak osobním, jako je přístup ke zdravotní dokumentaci či přístup k bankovnímu účtu.
Resortismus naší státní správy Je také pochopitelné, že MV si chce udržet kontrolu nad vydáváním občanských průkazů. Již méně pochopitelné je, proč MZ si za každou cenu snaží uchovat systém vlastních karet. Přitom by plně postačovalo, aby MZ vydalo technické požadavky na kartu pojištěnce, a občan sám si mohl vybrat, zda chce mít kartu pojištěnce spojenou s občanským průkazem, nebo jej raději bude mít na své bankovní kartě, či dokonce v SIM kartě svého mobilního telefonu.
Celý spor je projevem resortismu tak typického pro celou českou státní správu. Každý z resortů je pevně zakopán na svých pozicích, soutěží o své vlastní veřejné zakázky, buduje se řada oddělených systémů, které spolu navzájem nekomunikují, a nekoordinovaně se vynakládají rozpočtové prostředky. Na celém tomto nepřehledném a neefektivním systému vydělávají různí dodavatelé a konzultanti a doplácí stát, daňoví poplatníci a občané jako uživatelé nekvalitních služeb.
Na pozadí tohoto sporu si lze jen velmi obtížně představit, jak budou jednotlivé resorty pracovat na propojení údajů ve svých registrech, když již nyní mají problém najít vzájemnou shodu v této relativně banální záležitosti. Výsledek vývoje této kauzy bude velmi zajímavým signálem, jak se dál budou vyvíjet služby pro občany. Zda z toho budou mít prospěch občané, nebo jen pár ministerských úředníků a několik dodavatelů, kteří státu budou opakovaně prodávat jedno a to samé řešení.
O autorovi| Dalibor Veřmiřovský, člen sdružení eStat.cz
