Když jsem svému muži řekla, že bych se ráda věnovala nějakému koníčku, a smutně se zastavila u výlohy s výtvarnými potřebami, vysvětlil mi, že je v současné době důležité zvolit si koníček levný a časově nenáročný. Zeptala jsem se svého muže, zda o nějakém takovém koníčku ví. Věděl.
Začali jsme pěstovat bonsaje. Nejprve jsme z lesa přinesli buk a zasadili ho do květináče za 450 korun, protože podle mého muže, který je odborníkem na všechny přírodní věci, se bonsaj musí cítit pohodlně a spokojeně, aby se zabydlela. Buk ale začal postupně schnout. Po dvou dnech jsme si k naší bonsaji získali velmi silný vztah. Dali jsme jí jméno Leontýn. Proto když Leontýnovi opadaly první tři větve (celkem měl větve čtyři), byl to pro nás velký citový otřes. Běželi jsme tedy do obchodu a koupili přípravky za 1950 korun, které by mohly pomoci (pouze pro informaci: 1900 korun stojí kvalitní sada olejových barev). Přípravky nepomohly a náš Leontýn začal silně páchnout. Rozhodli jsme se, že Leontýna dáme na dvůr našeho domu. Bydlíme v přízemí a tak jsme na Leontýna měli dobrý výhled.
Večer se přihnala mračna. Taková, že Leontýn přišel o svoji poslední větev. Najednou jsme v záři blesku zahlédli, jak naši bonsaj odnáší proud vody valící se ze zahrady. Můj muž se na mne podíval. Věděla jsem, že pro buk musím já. Můj muž byl nachlazený. Nemohli jsme ale najít klíče, a proto padlo rozhodnutí, že půjdu oknem. V prudkém lijáku jsem vyskočila na dvůr a po tmě a ve vodě jsem hledala naši bonsaj a myslela při tom na slova svého muže, že jde o zcela nenáročný koníček. Leontýna jsem našla. Podala jsem ho přes okno svému muži.
Pokud jste někdy skákali z okna, asi víte, že seskočit není problém, ale vyhoupnout se zpátky je mnohem náročnější. Po dvou hodinách drápání se v dešti po cihlové zdi mne můj muž vytáhl pomocí lžíce na boty, cedníku na nudle a desetimetrové prodlužovačky. Když spočítám peníze, které jsme do naší bonsaje investovali, plus léky, které jsme koupili po té, co jsem onemocněla zápalem plic, byl by za to krásný malířský stojan s barvami a dvouměsíčním kurzem malby někde na francouzském venkově.
Leontýna jsme pohřbili na náměstí Míru.
O autorovi| Eva Tomková, redaktorka LN
