Pro tentokrát to nějak nevyšlo. Marketingová strategie šéfa ČSSD Jiřího Paroubka sázející na přitažlivost ženských tváří ztroskotala mimo jiné na hezkém počasí.
Právě jím a „únavou z evropských voleb“ si totiž vysvětluje nedostatek rukou zdvižených pro její zvolení místopředsedkyní sociální demokracie specialistka na Jižní Ameriku Alena Borůvková.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Další rychlokvaška z Paroubkova nálevu – herečka a zpěvačka Kateřina Brožová – minulý týden svou kandidaturu pro parlamentní volby raději sama stáhla.
V zájmu historické spravedlnosti je třeba dodat, že průkopníkem politického showbyznysu se již dávno stal někdejší šéf občanských demokratů Václav Klaus, jenž razantně odmítal kritiky předvolebního „slavného koncertu Lucie Bílé“. O něco méně bombastickou, leč obdobně podbízivou kampaň stejná strana předvedla i letos při eurovolbách.
Za heslem „Praha volí Andreu“ se skrývala sázka na tvářičku nevýrazné osobnosti právničky Češkové, na jejíž politický face-lift údajně přispěl silně kontroverzní pražský politik.
Je až dojemné, jak se rádoby političky Borůvková a Češková nechtěně shodly na tématu, k němuž se cítily být povolány promluvit. „Jako matka prosazuji zřízení firemních školek,“ ujišťovala pravicová Češková. Paroubkova favoritka zase nahlížela na svět „tím svým prizmatem těch školek a jeslí“, k nimž přihodila „bezpečnostní otázky, radar a tak dále“. Ono ani není divu – na co si může troufnout žena, která kvůli neznalosti české politické kuchyně netuší, na čem může názorově podklouznout?
Zamýšlená místopředsedkyně Borůvková vnímala coby potenciálně zrádnou plochu svou podobnost s mediálním obrazem herečky Brožové. Bylo to pro ni natolik vážné, že dokonce váhala, zda jí k ochraně postačí změna účesu, či si bude dokonce muset obarvit vlasy. Nakonec usoudila, že tak drastický krok není nutný. „Paralela mezi námi není žádná kromě barvy vlasů. A vlastně ani v ní ne. Já jsem přírodní blondýna,“ vysvětlila politička, která ani neví, kolik hejtmanek a poslankyň má její vlastní strana. Pocit, že je zpěvačka Ve strmých závitech marketingové politiky vlastní strany uvízli i ostřílení harcovníci, jakými jsou místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach či lídr eurokandidátky ODS Jan Zahradil. První z nich se s rozhlasovými posluchači podělil při posouzení kandidatury Brožové, proslavené hlavně účinkováním v televizním seriálu, o svůj „pocit, že je zpěvačka, ne?“. A Zahradil rovnou přiznal, že kolegyni z vlastní kandidátky, jejíž tváří byla zkrášlena kdekterá pražská lavička, „téměř vůbec nezná“.
Produkování reklamně prodejných osobností, které mají mizivou politickou i celospolečenskou váhu, dotvrzuje „revoluční“ teze politologa Petra Druláka z jeho stati pro Lidové noviny. Již před dvěma měsíci upozorňoval na „agónii myšlenkové vyprázdněnosti a politické korupce, jejímiž nositeli se staly všechny politické strany“.
Drulákovo nabádání k „masovému bojkotu podzimních voleb a pořádání alternativních veřejných shromáždění“ se pochopitelně stoupencům dosavadního politického uspořádání nezamlouvá. „Pak by jim ale mohla stačit jedna politická strana (hnutí či občanské sdružení).
Nebo by jim stačilo místo voleb udělat konkurz na jakéhosi ,manažera‘ společnosti,“ děsil se již před lety Klaus kritiků svých kampaní vedených ručku v ručce s divou pop-music Bílou. „Může dělat revoluci otrávená, apatická a atomizovaná veřejnost?“ sekunduje mu i dnes například jeden mediálně zdatný etik.
Prášek koupit musíme.
Stranu též?
Jistě – hledání léku na křeče politických stran není snadné. Zatím například vychází čerstvý tah protřelého Miroslava Kalouska, jenž místo ženských líček angažoval pro svou sebepropagační kampaň upřímnou knížecí tvář.
Ochota dvou pětin občanů volit jeho stranu možná dokazuje, že politický marketing stále funguje. Pokud se tedy dělá profesionálně a uchytí se na vlně sílící omrzelosti establishmentem.
Na druhou stranu ale platí, že prášek na praní si koupit musíme, i kdyby se nám reklama na něj zdála sebestupidnější. S nezbytností volby politické partaje se to ale přece jen má – doufejme – poněkud jinak.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| PAVEL MÁŠA novinář
