Když si někdo nechá dělat nová plastová okna, chce to trochu odvahy. Ale ona každá rekonstrukce v bytě nebo v rodinném domě je událost náročná na nervovou soustavu a vzpomíná se na ni dlouho a ne příliš v dobrém, i když má nekonfliktní průběh. Natož, když se vyskytne nějaký problém, který se táhne ne týdny, ale měsíce. Ještě dávno poté, co jsme měli v klidu užívat pohodlného vylepšeného bydlení.
Představa, že rekonstrukce oken a instalace plastových někde v domácnosti trvá od jara do zimy a skončí tím, že okna jsou menší a ještě „ukotvená“ na sádrokartonu, patří do říše zlých snů. Nicméně i takové škaredé sny se plní.
Manželé Maškovi, nazývejme je třeba tímto jménem, si do svého pražského bytu objednali u jedné moravské firmy plastová okna. Když jim je firma přijela instalovat, zjistili, že jsou přibližně o deset centimetrů na šíři okna menší. Jejich vstřícnost vůči firmě ale byla bezmezná, takže ochotně přistoupili na návrh, že „se to přizdí“.
„Se to“ trvalo dlouho a když to nakonec po mnoha týdnech a mnoha urgencích bylo hotové, tak kamarád majitelů při první návštěvě zjistil, že okna dole drží na sádrokartonu... Dopisy létaly mezi Moravou a Prahou sem tam, nervy tekly éterem při častých telefonátech. Naprosto bez efektu propadlo mnoho domluvených termínů, které firma stanovila pro další opravu, ale manželé Maškovi měli více než svatou trpělivost, ještě stále se - i po těchto zkušenostech - byli ochotni dohodnout. Jen prosili sádrokarton vyměnit a usadit okna tak, jak mají být. Byli ochotni zamhouřit oko i nad venkovním parapetem, který svým sklonem připomínal skokanský můstek.
Ale přišla zima a bylo jasné, že kromě vnějších nedostatků mají okna navíc ještě jeden, ale zásadní - že kolem nich pořádně táhne...
Nakonec ovšem z Moravy zaznělo, že už firma má dost jejich věčných stížností a nechť je prý dají noví majitelé oken třeba k soudu. Což se nakonec stalo (možná to firma nepředpokládala), protože pohár trpělivosti přetekl. Soud proběhne v nejbližších týdnech. Ještě se Maškovi pojistili jedním zásadním způsobem - vyžádali si posudek soudního znalce, to kdyby náhodou firma i u soudu tvrdila, že jsou kverulanti a že vše je v naprostém pořádku.
Mě jenom zaráží, jak je možné tak dlouhé měsíce (od května minulého roku) spoléhat na to, že majitel bytu takové zacházení vydrží -a to spolehnutí dokonce funguje. Byť mohu připustit, že v roli majitele rozestavěného bytu jsme ochotni přistoupit a kývnout téměř na cokoli jen proto, aby řemeslník už za sebou zavřel dveře zvenku a bylo všecko hotovo... Ale čeho je moc, toho je, jak se říká, příliš. Představa firmy, že to nakonec pro ni ještě může dobře dopadnout, že poškozený zákazník je ten, kdo prohraje, ta už je opravdu fascinující.
Maškovi udělali tu chybu, že se nebránili hned v okamžiku, kdy zjistili, že jim firma dovezla menší okna. Už tehdy, ještě před tím, než řemeslníci začali odstraňovat první staré okno, aby byt nezůstal otevřený, měli říci „ne“. Ano, vidina prodloužení života ve skladišti, které byt připravený pro řemeslníky připomíná, je děsná, ale v porovnání s možností, že budu mít doma něco, co nechci a to už vůbec nemluvím o tom, co se nakonec stalo, je lepší.
Není divu, že manželé Maškovi budou nyní u soudu trvat na tom, aby nakonec dostali okna podle původních a přesných rozměrů (zaměřených firmou), aby prostě dílo bylo provedeno tak, jak mělo být podle dohody uděláno. Naštěstí mají v ruce objednávku, v níž je vše přesně uvedeno, včetně data dokončení všech prací. Za pár týdnů, možná dřív než začne soudní jednání, by si Maškovi při pohledu na objednávku mohli začít zpívat: „To už bude rok...“
O autorovi| Ivana Picková, Autorka je mluvčí sdružení obrany spotřebitelů ČR
