Na prvním místě Polsko. Poláci chtěli zvýšit svůj vliv na schvalování evropské legislativy. Konkrétně tak, aby výhodný systém blokace - kdy stačí, aby dvě větší země řekly NE, a práce na zákoně zamrzla - platil závazně i do budoucna. To se jim podařilo, byť ne stoprocentně: blokaci zmiňuje jen právně nezávazná část textu, ta závazná o ní ale mluví jako o plnokrevném pravidlu. Rozdíl ocení jen právní fajnšmekři a polská vláda. Praktická změna je takřka nulová. „Získali jsme, co jsme chtěli,“ řekl spokojeně polský prezident Lech Kaczynski. Země kromě toho dostala i místo stálého generálního advokáta Evropského soudního dvoru, jež zatím jako jediná z velkých neměla.
Italové si vyvzdorovali poslance navíc
Bojovali i Italové. Těm se nelíbilo přerozdělení křesel v Evropském parlamentu po roce 2009, protože by Itálie poprvé v historii přišla o početní paritu s Británií a Francií - přestože obě dvě země mají víc obyvatel než Itálie.
Řím se ozval a hodlal držet konečnou dohodu v šachu. Proto se Itálii vyšlo vstříc. Po roce 2009 by měla mít o jednoho europoslance navíc: 73, stejně jako Británie.
Ta patří k nejúspěšnějším z hlediska vydobytí si svého: získala výjimku z případných eurozákonů o policejní spolupráci a z oblasti trestního práva.
Znamená to, že zemi nebudou moct trestat evropští soudci za to, že třeba porušuje nový evropský zatykač - v Británii totiž nebude platit. Podobně si Britové nebudou moci stěžovat na svou vládu, že nerespektuje Evropskou chartu základních práv - ani ta se na Británii nevztahuje. Londýn také pojistil, že zahraniční politika zůstává v rukou národních vlád a na úrovni unie platí právo veta.
Ostatní země získaly drobnosti: Francie například vymazala ze smlouvy formulaci, že rovná hospodářská soutěž je „cílem“ unie, a Nizozemsko dostalo větu o tom, že další rozšíření unie by nemělo blok paralyzovat.
