Na Karlovarsku napadala opakovaně jedna skupina dětí zhruba stejně staré školáky, sebrala jim mobily a něco ze školních batohů. To napadení pak ubrečené děti běžely oznámit do školy. Skupina mladých lidí sdružených v Národní straně, které vídáme s oholenými lebkami a modifikovanými symboly nacismu na různých srazech, nabídla těmto dětem ochranu a současně výcvik v sebeobraně. Některé děti i jejich rodiče to přivítali. Další občané se právem bojí, že při této bojové výchově budou členové Národní gardy získávat tyto děti pro své ideály. Jiní, často rodiče přepadených dětí, opakují: Když to nedokáže škola a město a policie není schopna zesílit hlídky, tak tu „není demokracie“, neboť „na ulici není bezpečno“.
Před několika lety jsem byla u syna na Vyšehradě a četla před usnutím holčičkám pohádky, když do bytu přivedl policista nejstaršího vnuka. Sdělil, že s ním byl sepsán protokol, že jemu a jeho kamarádovi byl ukraden mobil.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Dodal, že mu ho ukradla parta dětí a že to zranění by se mělo dát ošetřit. Poděkovala jsem mu, s modřinou pod okem jsme do nemocnice nešli, a kdyby nebyla ta skupina dětí, která ho napadla v Nuslích pod mostem, o něco tmavší pleti než ti, co byli napadení, tak by to byla normální klukovská rvačka a pravděpodobně bych vnukovi ještě vyhubovala, že má chodit dříve domů. Vzhledem k etnickému původu těch, co je napadli, jsem se snažila dětem vysvětlit, že útok může být reakcí na dlouho předcházející ústrky, urážky a podceňování, jež ta minorita denně zažívá, a pak, když má příležitost se pomstít, namlátí někomu, kdo jí nikdy neublížil, Prostě tyto děti zevšeobecňují barvu pleti podobně, jako to dělají ti druzí vůči nim. Volání po lepším pořádku Nezávisle na této události slyšíme zde - ale i na Západě, kde by demokracie mohla být lépe zažita než tady - bědování nad nedostatkem tohoto systému. Stát nás nedovede ochránit před nebezpečím, před teroristy, tak ať se zesílí kontroly a policejní aparát. A stát to většinou docela rád udělá, protože takováto opatření zvyšují význam a moc těch, kdo jsou zrovna u vesla. Voláním po lepším pořádku v ekonomicky i politicky nestabilním Německu v dvacátých letech minulého století se vytvářelo podhoubí pro pozdější nástup Hitlera a dalších. Jinou variantou téhož jsou stížnosti typu: Komunisté stačili během dvanácti hodin zabavit nám všechen majetek, vystěhovat a ještě zavřít tatínka na čtyři roky, a teď se o svá práva soudíme již šestým rokem! Tak jakápak je tu demokracie? Demokracie je mimo jiné nudným způsobem rozhodování, dojednáváním plným kompromisů. V demokratickém systému se může změnit vláda, aniž tu předchozí musíte popravit, nepravosti vlády a politiků můžete konstatovat - často bez efektu - aniž vám za to hrozí vězení nebo vyhoštění. Nespravedlnosti na Guantánamu byly odhaleny, a dokonce nafilmovány za vlády téhož prezidenta, který o nich musel vědět. Zločiny napáchané v souostroví Gulag mohly být zveřejněny, až když J. V. Stalin byl spolehlivě mrtev a soudruzi tvořící jeho suitu zlikvidováni - podobně jako vrah Berija - vlastní partou, která je předtím „líhla“. Volání po pořádku mnohým imponuje a dodnes slyším výroky, které kolem mne lidé trousili v mém dětství, o tom, že co Hitler nařídil, to se dodržovalo. Když se sbíral „altpapír“ a kosti, tak všichni třídili odpadky a svítilo se na chodbách jenom dvacítkou a na ulicích bylo bezpečno. I za komunistů bylo na ulicích hodně „zelených“, tedy členů SNB, a měli právo každého legitimovat a také to často dělali. Co bych dělala na jejich místě A jaké je z toho poučení? Snažme se podobné střety skupin dětí, jejich napadání, obtěžování řešit jako rodiče ve spolupráci s kantory, za přispění sousedů a vůbec těch lidí, kterým se říká angažovaná veřejnost. Žádostí o zesílení státní správy a policie (vedle toho, že je to drahé a platí se to z našich daní) se zbavujeme vlastní odpovědnosti a nepřímo i morálního postoje a předáváme to moci výkonné. Když si na to zvykneme, tak nepoznáme, zda tuto výkonnou moc, tedy právo zásahu, nám nabízejí různé polovojenské skupiny, které zatím o moc jen usilují a chtějí pro svoje ideje získat malé a později dospívající děti. Z nich jsou potom ideální dětští vojáci nebo v lepším případě „práčata“, bojůvkáři či jenom fotbaloví fandové. A protože i policii řídí ten, kdo vyhrál volby, a změnit program určité politické strany je snazší než změnit občanskou společnost, tak tolik požadovanou pomoc našim dětem může nabídnout i policejní aparát, který nebudeme moci ani kontrolovat, ani odvolat. Takže kdybych byla maminkou těch dětí z Karlových Varů, kde nabízejí pedagogický dohled a kurzy sebeobrany členové Národní strany, odmítla bych to. Zašla bych napřed do školy, požádala o zvýšený dohled pedagogů, dala bych dohromady pár maminek a případně bychom se střídaly a vodily jedna druhé děti do školy a ze školy a sama bych také tyto střety vysvětlila dětem. Možná že by se k takovémuto dobrovolnému sdružení matek přidaly i některé maminky z ulice, ve které bydlí převážně Romové. Jejich děti jsou zase napadány jindy, jinde a jinými skupinami. Budou nám děti vychovávat neonacisté? Budou, když to nedokáže škola, rodina, sousedé a přihlížející.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| JIŘINA ŠIKLOVÁ, socioložka, vysokoškolská pedagožka socioložka
