Do nostalgických vzpomínek na sladké mládí se tu člověk však neponoří. Realita Československa byla mnohem šedivější, tuctovější a upatlanější, než se to případně může z různých retro vln, které vyplaví nějaký dílčí jev (třeba „bruselský styl“), někomu jevit. Pod oficiálním, už tak dosti zkrabatělým dekorem žila nijak bohatá, ba spíše chudá společnost, která se civilizačně sesouvala do nižších pater, jaksi přitom hrubla a ošklivěla, a to jak na své tváři, tak i uvnitř.
Fotografové, kteří nebyli zapřaženi do propagandistických úkolů, to vnímali a snímali, přičemž ani nemuseli mít pocit, že tím něco kriticky odhalují. Prostě fotili život kolem sebe a ten život nějak vypadal. Upřímně řečeno – nic moc. CartierBresson by tu asi nepochodil... Letem českým polosvětem Autoři výstavy, Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, postavili svůj výběr až na výjimky na „civilních“ a „neoficiálních“ jménech české reportážní a dokumentární fotografie. Jsou tu známá jména jako Jan Lukas se záběry posledního sokolského sletu a pak pohřbu prezidenta Beneše, poetika „všedního dne“ zastoupená Pavlem Diasem a Gustavem Oulehlou, jenž vytvořil zajímavou kroniku oprýskaného sudetského města Krnov 50. a 60. let.
Jsou tu obrazy pražské vnitřní periferie Jiřího Všetečky, ve kterých jako by se spojoval Bohumil Hrabal s Jakubem Schikanderem. Nebo panoramatické fotografie Jiřího Tomana přenášející poetiku Kamila Lhotáka na fotografickou emulzi. Vynikající cyklus lunaparků Iva Loose, který má svůj pandán ve funkcionářských tlamách, jež fotil začátkem 70. let při různých hromadných režimních aktech, při průvodech a manifestacích, jež byly lovištěm řady jiných fotografů hledajících „tváře režimu“, které tady vylézaly ze svých nor. Stejně tak výmluvné, i když zcela jinak, jsou záběry Dany Kyndrové, která zaznamenávala na Prvního máje obyčejnou trapnost té věci, nudu a vyprázdněnost jarního dopoledne, kdy lid vyšel holdovat, už ani nevěděl proč a komu, ale byly tam párek a pivo a snad mandarinky.
A je tu samozřejmě zlomový rok 1968, vrcholící srpnem a několika frenetickými dny Josefa Koudelky, které z něj udělaly Franceska Goyu české fotografie. Dalším nepostradatelným jménem je Jindřich Štreit, který z malého prostoru svých zapadlých vesnic kolem Sovince udělal něco podobného jako Faulkner ze svého okresu yoknapatawphského nebo García Márquez z Maconda. To samé platí pro Viktora Koláře a jeho Ostravu.
Za normalizace 70. a 80. let jako by vizuální tvář českého života zvulgárněla a zhrubla. Jestliže na fotografiích obyčejného života 50. let je vidět především archetypální starost o živobytí, tvrdá práce a snad jakési odhodlání, na fotografiích z let šedesátých pak jakási stabilita života, od kterého nelze čekat zázraky, ale prostě je nutné ho brát jak je a žít, pak normalizace už je často z „normy“: tady už zbyla jen prázdná nevábná slupka, plechové symboly a cedule s nesmyslnými hesly (soubor Luboše Kotka), zpuchřelá nároží (Jiří Hanke, Jiří Poláček), případně naprostá destrukce (fotografie v roce 1985 bouraného nádraží Praha-Těšnov od Jaroslava Kořána). Alternativou byl život mimo, v paralelních společenstvích, ať už to byl disent (Bohdan Holomíček), underground (Helena Wilsonová), polosvět neoficiálních gay klubů (T-klub Libuše Jarcovjákové), či šmíra „mezinárodního“ hotelu Jalta (Jan Jindra). Společnost jako by přestala existovat. Konec roku 1989 je z tohoto pohledu zázračným úkazem, jenž má svůj výraz i na fotografiích (Radovan Boček, Pavel Štecha), ve zvláštním jasu, který prosvítal i z těch zamlžených listopadových dní. Kdo tomu nevěří nebo to tam nevidí, jeho chyba.
Kiss na nejvyšší úrovni Historii lze převyprávět různými způsoby a prostředky, fotografie je už dlouho asi tím prostředkem nejdůležitějším a nejúčinnějším. Má své dolní i horní vrstvy a témata. Česká léta 1948–89 se téměř obejdou bez podob oficiální politiky. Ta byla víceméně nehnutá, byť rozpůlená rokem 1968. Jedna věc se ale neměnila. Soudružský polibek.
Ten je prologem výstavy. Momentky většinou neznámých autorů z fotobanky ČTK zachycují líbající se muže, byť se nejednalo o gaye. Medvědím způsobem se tu objímá Gottwald s Wilhelmem Pieckem (jak pravil: „Není Němec, jak Němec“), rty Antonína Novotného se vinou k líci Sergeje Chruščova a pak i Leonida Brežněva, byť víme, že již ne s takovou vřelostí. Přímo zuřivě saje v srpnu 1968, ještě před vpádem, Brežněv rty Ludvíka Svobody a jen tak letmo a plaše a panensky se s Brežněvem líbá Dubček.
Ani Husák polibky neodbýval: s Brežněvem to bylo vzájemné, s Castrem měl asi problémy s vousy, s Honeckerem to byl podivný polibek starců na rty a Bulhara Živkova objal, jako by mu chtěl do pusy předat šifru. Poslední fotografie ze série zachycuje setkání Jaruzelského s Jakešem v únoru 1989. Náš Jakeš tiskne rty k tváři, která jeví skoro známky strnulé nechuti. Jaruzelski už ví, že jejich časy končí, Jakeš to neví, nikdy nevěděl nic.
Otázka je, zda se tento východní rituál někdy nevrátí.
***
lidovky.cz
Fotogalerii najdete na www.lidovky.cz/kultura
Fotografové, kteří nebyli zapřaženi do propagandistických úkolů, hrubnutí české společnosti vnímali a snímali, přičemž ani nemuseli mít pocit, že tím něco kriticky odhalují
