V nově otevřeném památníku na Vítkově byla Národním muzeem instalována stálá expozice Křižovatky české a československé státnosti. Kdo by od výstavy čekal nějaké hlubší poučení či vhled do problematiky spojené s českou, respektive československou státností, byl by zklamán – výstava je koncipována jako didaktická pomůcka pro doplnění či spíše odlehčení školní výuky a stane se jistě vítaným cílem všech základních či středních škol z Prahy a přilehlého okolí.
I toto skromné pojetí však navozuje řadu otázek. „Křižovatky čs. státnosti“ jsou uvozeny pěti přelomovými daty s poněkud zmatenými názvy: 1918 – Masarykova republika, 1938 – Mnichovská křižovatka, 1948 – Jak došlo k Únoru, 1968 – Poslední společná křižovatka Čechů a Slováků, 1989 – Nově po roce 1989.
K roku 1918 se zde dočteme: „…Někdejší země Koruny české uplatňovaly své historické právo na stát. Slováci, kteří se s Čechy spojili, argumentovali právem národů na sebeurčení. Program by se nepodařilo realizovat, nebýt osobních zásluh T. G. Masaryka, který koncept republiky svázal s idejemi západoevropské a americké demokracie a zaktivizoval odboj proti Habsburkům, kterým dokládal odhodlání vybojovat, mít a uhájit vlastní stát.“
To je klasické elitářsko-otrocké pojetí vzniku samostatného Československa, které se tvrdošíjně opakuje ve všech učebnicích i v publicistice: Úzká politická špička zvolila vhodný program, který se pak díky šťastné konstelaci na konci války za souhlasu velmocí realizoval. Lid pak tomuto baroknímu zázraku jen zbožně přihlížel. Ani slovo o tom, že 28. říjen 1918 je jen třešnička na dortu, který byl celý upečen za habsburského mocnářství, kdy došlo k všestrannému rozvoji českých zemí a český živel se stal ve všech klíčových oblastech dominantní. Výše uvedené je tradiční pohled na svět a tzv. velkou politiku očima malého člověka, který si za nic nepřizná, že by mohl být sám subjektem dějin, protože pak by také za ně musel nést odpovědnost.
Revoluční ideou národního sebeurčení, která pomáhala bourat zavedené pořádky, ovšem neargumentovali jen Slováci, ale i čeští Němci a Češi sami – respektive ti se odvolávali jednou na národní sebeurčení, podruhé na historické právo, jak se jim to v danou chvíli zrovna hodilo.
Je jasné, že následující dějinná „křižovatka“, Mnichov, musí přinést přímo orgie nesvéprávnosti. Tak podle autorů výstavy dramatická etapa dějin novodobého čs. státu začala smrtí T. G. Masaryka! (Možná se toho roku urodilo i málo brambor.)
Ono to ale má svoji logiku, protože Československo bylo podle autorů panelů nejspíše pouhý sen: „Převládající ideály, víra i naděje narážely na realitu mezinárodních vztahů. Na podzim roku 1938 se zhroutily jistoty, na nichž byla vybudována existence samostatné republiky.“ Při takovémto pojetí tak složitého a strukturovaného tělesa, jako je státní útvar o deseti milionech lidí, není ovšem divu, že se Československo rozplynulo jako pára nad hrncem.
A od Mnichova už to jede: „Pocity zrady, ztroskotání, bezvýchodnosti, ale nakonec i nutnost nové orientace budoucího státu ovlivňovaly rozhodování politiků a i občanů Československa ještě po válce, která zastavila německou expanzi. Rok 1938 byl křižovatkou, na které braly za své všechny ideály, z nichž Československá republika vznikla.“ Ideály jsme tedy měli, ale křižovatky nám to pokazily.
K tomu jen technickou poznámku: Nešlo o „německou expanzi“, ale o „nacistickou expanzi“. Zaměňování adjektiva „nacistický“ za „německý“ má nacionalistický podtext, ale především je to historicky nesprávné – nacismus nebyla německá národní revoluce, i když se jej tak nacisté snažili prezentovat, stejně jako komunismus nebylo sociální hnutí. Hitler používal německý národ podobným instrumentálním způsobem, jako komunisté zneužívali dělnické otázky nebo dnes islamisté zneužívají muslimské věřící.
Příliš radostná jízda z kopce Podle autorů expozice je především nutno si uvědomit, že vítězné mocnosti si mezi sebou rozdělily sféry vlivu, takže bylo jasné, že „vnitropolitická koncepce Československa bude nucena z toho faktu vycházet“. Ajsme zase naštěstí z obliga. Navíc socializace ekonomiky šla napříč celou Evropou, občané změnu přijali, neboť je uchvátila myšlenka sociální spravedlnosti, a vybírali z politických stran tu, která by byla garantem změn, tedy KSČ. Po válce vlastně nešlo ani o nějakou dějinnou křižovatku, cesta byla dána předem, ale o takovou radostnou jízdu z kopce, ve které šlo jen o to jet co nejrychleji. Podle autorů byla „cesta k nadvládě komunismu otevřena“ 25. únorem 1948. Ta cesta ovšem nebyla v únoru 1948 otevřena, ale završena.
A jak to nakonec celé dopadlo? Jako v Pyšné princezně z 50. let dobře: „V Československu se myšlenka normalizace neujala. Ohlas vývoje v mocenských centrech i občanský protest ji nakonec rozložil. Rozložil ji nezájem i aktivní odpor. Odešla spolu s Gustávem Husákem, který byl jejím symbolem, mluvčím a nakonec i jejím hrobníkem.“ Bez komentáře.
Zaplaťpánbů aspoň za doprovodné expozice, které dokládají, že se – navzdory výše zachycenému kultu nezodpovědnosti a alibismu – přece jen v Československu něco dělo: od připomenutí atentátníků na zastupujícího říšského protektora obergruppenführera SS Reinharda Heydricha přes osobnost Jana Palacha až třeba po výrobu samizdatu za normalizace a Šimečkovy šachové figurky vyrobené v kriminále z vězeňského chleba. To je taky asi naštěstí pro školáky to nejzábavnější.
Cizí sudeťáci, naši komunisté Křižovatky státnosti jsou ovšem doplněny dalšími expozicemi: ve skleněných vitrínách jsou představeny atributy jakýchsi (snad protikladných?) čs. typů: Svazák, Tramp, Sokol, Voják, Skaut a k tomu německá krojovaná selka, u které je pochopitelně nezbytný haknkrajc a fotka hajlujících sudetoněmeckých žen, které mají doložit správnost poválečného vysídlení českých Němců: „Trauma z rozbití Československa a okupační správa vedly představitele čs. reprezentace k názoru, že německá otázka v osvobozené republice bude vyřešena vysídlením obyvatel německé národnosti. S podporou velmocí byl odsun uskutečněn v letech 1946–1946 a staleté soužití Čechů a Němců vzalo definitivně za své.“
Dvěma větami byl vyřízena staletá součást českých kulturních, hospodářských a politických dějin. To je tedy fofr. A když už jsme u těch rozbíječů Československa, kam se nám v tom všem poděli naši komunisté, kteří ve své snaze po destrukci buržoazní ČSR hlásali národní sebeurčení čs. Němců až do úplného odtržení dávno před Hitlerem?
Koho vůbec napadl takovýto výběr typů podle jakési fantasmagorické rovnice státnost = uniforma, kroj, odznak, stejnokroj? V každé normální občanské společnosti, což 1. republika jistě byla, jde vždycky o menšinové záliby, které nabývají na důležitosti ve fašistických státech nebo za války – Masarykova ČSR snad ale nebyl nějaký hraničářský spolek…
Ovšem nejvíce diskutabilní je samo umístění v památníku na hoře Vítkově. Jako malé dítě jsem v Praze pociťoval tíseň ze dvou staveb: ze Zázvorkovy betonové krabice čnící nad Prahou jako nějaký obludný sarkofág, který jsem považoval za jakési tajemné centrum komunistické moci, jakýsi vstup do pekel, a pak z Pragerovy budovy bývalého Federálního shromáždění, kterou jsem měl za krematorium. Už samotné entrée na výstavu v památníku na Vítkově není příliš povzbudivé – nápis „Vchod do expozice“ je na dveřích zastrčen za reliéfem se samopalem a bera za kliku, jako kdyby člověk vstupoval do duševního rozpoložení režimu Severní Koreje.
Památník byl za 1. republiky plánován jako legionářský pantheon stojící na kopci naproti Pražskému hradu. To ovšem předimenzovanost a nabubřelost této stavby nijak neumenšuje. Komunistům nemuselo dát ani mnoho práce, aby památník přebudovali na obludné mauzoleum ukrývající ve svých útrobách mumifikované pozůstatky jejich prezidenta, vraha a syfilitika Klementa Gottwalda, a nutno říct, že pach jeho rozkládající se mrtvoly z té budovy rozhodně nevyvanul. Komunisté si u hrobu neznámého vojína mohou dodnes mužně tisknout ruce a pevně si hledět do očí s neochvějnou vírou v lepší příští.
Není to ovšem obraz současné republiky? Čs. státnost přece střeží komunisté (NATO, EU, radar, Lisabon). Bolševický zákon, formou i obsahem, i.e. Edvard Beneš se zasloužil o stát, přijala rukou nerozbornou spolu s komunisty celá naše novodobá Národní fronta – od sociálních demokratů přes lidovce po občanské demokraty, kteří zastoupili národní socialisty.
Nebylo by nakonec lepší, kdyby v strašidelném zámku na Vítkově místo expozice čs. státnosti sídlil nějaký night club nebo sado-maso salon, který by jako nějakou velkou káru za sebou táhl do boje apokalyptický jezdec, nemilosrdný boží bojovník Jan Žižka z Trocnova? Ten by jistě všechny komunisty na místě upálil jako obzvlášť perverzní sektu adamitů, a všechny ateistickopokrokářské spolky 1. republiky by použil na hranici jako palivové dříví.
Nápad udělat ze strašidelného zámku na Vítkově expozici čs. státnosti jen dokazuje, že sama skutečnost je to největší dada.
***
DĚJINY NAD PRAHOU Památník Vítkov
Křižovatky české a československé státnosti Stálá expozice Národního muzea Národní památník na Vítkově, U Památníku 1900, Praha 3
O autorovi| Petr Placák, historik
