K národnímu stereotypu češství patří i často zmiňovaný skepticismus. A považuje se za přednost.
Jeho současná podoba je ale ve vztahu k nějakému skeptickému ideálu značně degenerovaná. Nedá se říci, že by tuzemskou veřejnou debatu nějak pozdvihovala, dodávala jí hloubku, vnášela do ní vyšší nároky. Spíš naopak a ledacos tím trpí – politika, kultura, kvalita ovzduší – v přeneseném slova smyslu.
Skutečná skepse je bolestná, nelehká. Často i osamocená. Skeptik býval ten, kdo neztratil hlavu v okamžiku obecného poblouznění. Její současná česká varianta je většinová, pohodlná, nic nestojí a jednomu nakonec dělá dobře – je líná i narcistní.
Svým způsobem je ale opodstatněná. Zběžný pozorovatel dění v téhle zemi může snadno dojít k závěru, že je v ní ledacos na levačku. Může být snadné dojít od toho zjištění k předpokladu, že všichni činí to, co činí, z důvodů redukovatelných na nejnižší společný jmenovatel (většinou prachy) a že ti, kdo nějakou věc vidí jinak než my, trpí vážným deficitem charakteru, intelektu či obojího. Je to však cesta k obecnému zblbnutí, k lacinému vzhlížení k sobě samému – oč více vynikají naše ctnosti na pozadí obecného úpadku. Ze skepse se stává sepse, nebezpečná infekce nedůvěry, jež nás ruku v ruce s nedůvěryhodností některých může zničit.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
