Chtěl bych se zastat dobré pověsti a cti Čechů, kteří nejsou mezi těmi 80 procenty, která premiérovi Fischerovi „fandí“, jak jsme napsali včera. Vím, že někdo tu práci dělat musí, ale důvody k fandění nevidím. Spíš ke smutku.
Fischerovi lidé především naše fandění nepotřebují. Není to tak, že by se obětovali pro národ. Žádný z protagonistů minulé překlenovací vlády, té Tošovského, si nemůže stěžovat, že by v důsledku toho utrpěl nějakou kariérní či jinou újmu. Naopak.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Někteří toho využili jako odrazového můstku k dalším postům. Hlavně ale budou mít fanoušků i beze mě dost. I když fanoušek je v tomto případě silný výraz. Ale pro typ seriózního, solidního úředníka nezatíženého politickými tahanicemi má část veřejnosti vytrvalou slabost. Tak silnou, že je třeba pracně vysvětlovat, že je to smutný paradox.
Proč můžou s automatickým politickým kapitálem počítat právě lidé, kteří neprošli testem voleb, což je jediná příležitost, kdy občan může říct držitelům moci své ano či ne? Proč se setkávají s intuitivním pochopením lidé, kteří jsou méně než běžní politici ochotni svou práci obhajovat a vysvětlovat (mlčenlivost Josefa Tošovského je proslulá a Jan Fischer k ní má zdatně nakročeno)?
Bez diktátu politiků Odpověď vlastně není tak těžké vydedukovat z kdekteré hospodské rozpravy nebo z kdejakého blogu. Solidní úředníci na rozdíl od politiků tolik nekradou, nepředvádějí se před kamerami, nedělají si pořád naschvály a pořád něco neblokují, zkrátka nevěnují se politikaření. Že odmítají postát novinářům jako figurky na střelnici? To těm televizním nafoukancům patří. Na úředníky se lze spolehnout, že budou, aniž by o tom vedli sáhodlouhé řeči, prosazovat jen to, na čem se shodne zdravý rozum se zkušeností praktika. Kdepak nějaká superhrubá mzda, kdepak že společné zdanění manželů jeden rok zavedeme a druhý rok zrušíme, kdepak že budeme každoročně exhibovat s návrhy, jak změnit dopravní předpisy.
Takovým lidem jsme ochotni instantně věřit natolik, že jim fandíme, aby si mohli vybrat ministry podle vlastního uvážení, bez diktátu politiků. Stačí postavit se proti „partajním sekretariátům“, a z muže v saku je div ne český Jánošík 21. století.
Možná se veřejnost snadno identifikuje s úřednickými experty, protože si jejich postavení snadno připodobní k roli, s níž má historickou zkušenost: být při výkonu nějaké nezbytné práce podřízen blbcům. Že ti nahoře jsou blbci, v tom nám od nepaměti přikyvuje kdekdo od Haška přes Miloše Formana až po Miloše Zemana. A s prací těch, kteří nesou svou kůži na trh, mnoho vlastních zkušeností ještě nemáme. Takže je pohodlnější zůstat na straně solidních dříčů a nezadávat si s blbci.
Síla přelétavého konsenzu Přitom spoustu těch naschválů a politikaření provádějí ti blbci právě kvůli nám voličům (akorát zpravidla kvůli nějaké voličské skupině, k níž zrovna nepatříme; pokud je náhodou ten naschvál v náš prospěch, najednou nám nevadí). A vychvalovaný zdravý rozum v pojetí zkušených praktiků, to je kapitola sama pro sebe. Zdravý rozum vždy velmi jistě ví, co je třeba udělat -bohužel je to každou chvíli něco jiného. Kdybychom dali na úřednický konsenzus, nebyli bychom například dnes ani v NATO, ani v EU a byli bychom asi v polovině velké privatizace. Na tom všem se ve své době úřednický konsenzus shodoval. Jak je to s čuchem špičkových úředníků na rozumná řešení, to je vidět na tom, kolik z nich ve své době považovalo za rozumné a samozřejmé vstoupit do KSČ. V žádném případě by to dnes pro ně neměla být překážka v uplatnění. Ale důležitá je jiná otázka: co když jim kolektivně dnes připadá „jako něco přirozeného spíš než naopak“ (jak popsal vstup do strany jeden z nich) zase nějaká jiná kolosální zhovadilost? To díky síle přelétavého konsenzu zjistíme bohužel až za několik let.
Ale zatím nastává pro příznivce úřednického vládnutí mimořádně uklidňující doba: bude nám vládnout hlavní statistik, zdravotnictví bude šéfovat hlavní sestra a v péči o naši bezpečnost nebude nikdo překážet hlavnímu hygienikovi. Politici dělají všechno pro to, aby se v našich očích znemožnili. Jenže vždy je třeba se dívat jak na nabídkovou stranu, tak na poptávkovou stranu. Tlačíme politiky k lepší práci? A vyplácí se jim? Anebo musí dospět k závěru, že jsme hlupáci, na které nejlépe fungují populistické triky? Pokud jsme na ně naštvaní za tohle, pak tím zároveň tak trochu říkáme, že se demokracie pro nás nehodí, že vhodnější formou správy je pro nás osvícená diktatura nebo okupace.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
