Oslo, březen roku 1957. Dva muži si v krásném jarním počasí vyšli do lesní restaurace Trollvannstua.
V prázdné jídelně předává František Matal, kulturní atašé československého velvyslanectví, svému norskému agentovi 5000 korun. „Musíte si uvědomit, že Norsko jako takové je nám úplně lhostejné,“ zdůrazňuje mladý důstojník, „ale Norsko jako člen NATO je pro nás velice zajímavé.“ Když na sklonku 40. let minulého století zahájilo zpravodajské oddělení československého ministerstva vnitra rozvědnou činnost ve Skandinávii, byla jeho pozornost z pochopitelných důvodů obrácena v první řadě ke Švédsku. Průmyslový potenciál země, významná výroba zbraní a status neutrálního státu přispěly k tomu, že se Stockholm stal přirozeným centrem československé špionáže pro celý Sever. Pak se však politický vývoj v severní Evropě obrátil nečekaným směrem. Hned po „Vítězném únoru“ v Praze vzbudil norský premiér Einar Gerhardsen mezinárodní pozornost přímočarou kritikou Gottwaldova režimu. „(Komunisté) říkají, že zvítězil československý lid, ale jestli tomu tak je, proč bylo nutné obcházet parlament, který si tento lid demokraticky zvolil?“ zuřil jinak vždy mírný sociální demokrat.
Norové měli v rukávu další překvapení. V přímém protikladu s tím, co předpovídali analytici z kachlíkárny na Letné, odmítla norská vláda v roce 1949 vstoupit do plánovaného obranného paktu se svými severskými sousedy Švédskem a Dánskem. Místo toho se Norové rozhodli následovat Velkou Británii, svého spojence z druhé světové války, do NATO. O pět let později Severoatlantická aliance umístila velení svého severního křídla na vojenskou základu Kolsas u Oslo a převelela tam větší počet zahraničních důstojníků. To, co Norsku chybělo v ekonomické a vojenské síle, vyvažovalo najednou jeho spojenectví s USA, Velkou Británií a Francií a jeho strategická poloha na hranici se Sovětským svazem. Tím se řídce obydlená země na okraji Evropy stala důležitým zpravodajským cílem.
„Norsko a Dánsko jsou nyní objektem amerického imperialismu. Proto je ještě naléhavější, abychom v těchto zemích měli fungující zpravodajské sítě,“ konstatoval v roce 1949 Jan Bergman, šéf skandinávského oddělení ministerstva vnitra.
Už v roce 1950 vytipovala československá rozvědka jistého Nora, z něhož mohl vyrůst klíčový agent. Othar M. Wiik pocházel ze zámožné rodiny v Oslu a jako majitel menší továrny často navštěvoval československé exportní firmy. Poté co ho agenti ministerstva více než rok proklepávali – práci jim usnadnila norská prohibice, která u Wiika vypěstovala značnou žízeň –, dospěli zpravodajští důstojníci k názoru, že pan továrník chová skryté, ale jednoznačné sympatie k lidovým demokraciím, a úspěšně ho zverbovali. Ohromným potenciálem Wiika jako agenta bylo množství jeho známostí mezi vlivnými Nory: za pobytu v koncentračním táboře za války se osobně spřátelil s bratrem Halvarda Langeho, ministra zahraničních věcí, běžně se stýkal se čtyřmi ministry Gerhardsenovy vlády, a k tomu měl příbuzné ve vysokých funkcích na dvou důležitých ministerstvech. Hned po svém zverbování přerušil Karlson, jak znělo Wiikovo krycí jméno, své styky s ministerstvem a vyčkával, až ho důstojníci československé rozvědky v Oslu kontaktují.
Během následujících let se zpravodajcům z bývalého kláštera křižovníků na břehu Vltavy podařilo vybudovat menší skupinu norských agentů: Rolf byla česká emigrantka Idl Zerkovská Hillestad, která pracovala jako novinářka levicového listu v Oslu. Za krycím jménem Ridin se skrýval Per Restan, který vystudoval na Karlově univerzitě ruštinu a pak zahájil akademickou kariéru v Norsku, kam se po studiích přestěhoval se svou českou manželkou, rovněž agentkou StB (všichni tři byli coby známí komunisté brzo vyřazeni jako agenti). Kytlicová, která žila na Moravě, byla jednou ze zhruba patnácti žen, které se za války provdaly za Čechy nasazené v severním Norsku. Za vydání cestovního pasu slíbila, že bude dodávat informace z jednoho státního úřadu v Oslu, kde pracoval její bratr. Růžovou StB vydírala ještě krutěji. Za povolení k uzavření manželství s diplomatem norského velvyslanectví tato třicetiletá žena, která sama pracovala jako úřednice na norské ambasádě, vynášela dokumenty. Poslední kontakt, známý novinář vládního listu Arbeiderbladet Per Wiedswang, nebyl ještě formálně zverbován, ale vyhlídky vypadaly slibně. Během návštěvy Prahy v roce 1954 se jednomu důstojníku rozvědky podařilo s Wiedswangem spřátelit. Před návratem do vlasti novinář, kterému dali krycí jméno Vydra, slíbil, že zůstane v kontaktu.
Energický kulturní atašé V únoru roku 1956 vyslala První správa StB do Osla nadporučíka Františka Matala jako šéfa nově založené rezidentury na československém velvyslanectví. Ambasáda se o rok dříve přestěhovala do honosné vily v nejlepší části města a Matal byl okamžitě přihlášen u norských úřadů jako její kulturní atašé. Na pomoc měl tehdy jen pětadvacetiletý rezident dva důstojníky StB, kamuflované jako technický personál ambasády, a ještě k tomu tři agenty naverbované mezi diplomaty a delegáty obchodního oddělení. Poměrně silnou přítomnost StB v Oslu bezesporu uvítali na rezidentuře KGB, která měla v poslední době řadu nepříjemností s norskou kontrarozvědkou.
Nadporučík Matal – který stejně jako mocný ministr vnitra Rudolf Barák pocházel z Blanska u Brna – byl typickým příkladem mladých a bystrých komunistů, které První správa zaměstnala v době expanze v druhé polovině 50. let. Byl energický, ambiciózní a neuvěřitelně sebejistý. Během prvního roku v Oslu poslal bezpočet hlášení, v nichž ujišťoval centrálu, že práce na rezidentuře probíhají v naprostém souladu s operačním plánem. Karlson dosud dodal poměrně důležité informace ze základny NATO u Kolsas, a po tom, co se nechal zverbovat Vydra, měla rezidentura agenta, který disponoval kontakty přímo ve vedení vládnoucí Strany práce. Také ve třetí cílové skupině, což byli českoslovenští exulanti, kterých v té době žilo v Norsku zhruba tři sta, se na Matala usmálo štěstí. Jeden uprchlík, bývalý četník Antonín Štumpf z jižních Čech, se sám přihlásil na velvyslanectví a nabídl se jako informátor. Po mnoha konzultacích s Prahou rezidentura muže zkontaktovala a naverbovala pod krycím jménem Havran.
Z Matalových zpráv je zřejmé, že českoslovenští špioni v Oslu byli navýsost spokojeni s pracovními podmínkami. Většina Norů se sice vůči režimu v Praze stavěla negativně, ale Československo, zejména díky vozům z mladoboleslavské Škodovky a motocyklům Jawa, mělo stále velmi dobrou reputaci. Pro Matala a jeho podřízené bylo neméně důležité, že během prvního půlroku v Oslu nezažili „sebemenší náznak toho, že je norská strana sleduje“. Mladý rezident nabádal své spolupracovníky k ostražitosti, jen když měli schůzky se svými agenty v centru Osla v neděli: „V tento den bývá město skoro prázdné a schůzky by vzbudily pozornost. Důvodem je, že Norové využívají veškerý volný čas k lyžování a výletům do přírody za hlavním městem.“
Necelý rok a půl rok poté, co StB v Oslu naplno zahájila operace, spadla klec. Na podzim roku 1957 informoval Matala spolehlivý zdroj, že jak Karlson, tak Vydra i Havran byli dvojití agenti, pracující pro norskou stranu. Najednou měl „kulturní atašé“, jakmile se ukázal na ulici, v patách pracovníky norské kontrarozvědky. Mladého nadporučíka, který nezaznamenal „sebemenší náznak sledování“, měla ve skutečnosti norská tajná služba v hledáčku od jeho prvního kroku v Oslu. Pro centrálu v Praze byl závěr hořký, ale jednoznačný: Téměř všechny operace rezidentury mohly být prozrazeny. Matal musel zemi okamžitě opustit, aby ho Norsko neprohlásilo personou non grata. Další dva důstojníci StB mohli vyčkat, až se bouře přežene.
O víc než padesát let později první rezident StB v Norsku František Matal vzpomínal na smutek, který ho zmocnil, když ze země odjížděl. „Vzal jsem si svoji ženu na radnici v Oslu a narodila se tam moje dcera. Prožil jsem v Norsku významné roky svého života,“ Navzdory všem profesním nezdarům pro něj byl pobyt v Oslu začátkem dlouhé kariéry v československé rozvědce, mimo jiné jako rezidenta v Bejrútu a Ammánu.
Ulver a Hučín Neuvěřitelné však bylo, že právě v okamžiku, kdy měla rezidentura v Oslu zlomenou páteř, se StB podařilo infiltrovat svého člověka do norských tajných služeb. Československý uprchlík Josef Ulver a jeho manželka Milena přijeli na hlavní nádraží v Oslu na Štědrý den roku 1956. Čtyři měsíce předtím se manželé Ulverovi během cesty s Čedokem k Baltskému moři přihlásili na policii v Západním Berlíně. Milenu, která byla ve vykonstruovaném procesu proti národním socialistům v roce 1949 odsouzena ke čtyřem letům žaláře, hned po útěku pozvaly do Norska její bývalé spoluvězeňkyně z koncentračního tábora Ravensbrück. Díky Milenině nezpochybnitelné minulosti a jejím dobrým referencím v Norsku bylo manželu Josefovi nabídnuto na půl úvazku místo tlumočníka a konzultanta pro zpravodajskou službu. Tragédie Norů spočívala v tom, že StB naverbovala šarmantního podvodníka Ulvera ještě předtím, než s Milenou utekli na Západ. Výsledkem šestnáctiměsíční špionáže Hájka pro StB v Oslu bylo mimo jiné to, že prozradil totožnost zhruba osmdesáti příslušníků norské zpravodajské služby.
Začátkem 60. let rezidentura v Oslu po prvotních neúspěších znovu nabrala dech. Také nový rezident, kapitán Vladimír Hučín, který převzal velení v roce 1959, byl neustále sledován norskou kontrarozvědkou. Na rozdíl od svého předchůdce Matala byl však sedmatřicetiletý Moravan zkušený zpravodajec, vyškolený v Moskvě, zatímco norská bezpečnost v tom období měla plné ruce práce s rozsáhlou činností KGB v Oslu. Během své pětileté služby na rezidentuře Hučín opakovaně obdržel pochvalu z Prahy za to, že získal „hodnotné informace“. Nevíme přesně, co československý špion objevil (objektový svazek z tohoto období je skartován). Je ale vysoce pravděpodobně, že to souviselo se založením Socialistické levicové strany, v jejímž vedení měl Hučín prokazatelně velmi dobré kontakty.
Jedna akce ale slouží rezidentu StB ke cti. V dubnu roku 1963 se propadl led pod čtyřletým Perem Soetorpem, když si hrál na zamrzlém jezeře v parku Vigeland. Chlapeček už prohrával svůj zoufalý boj s ledovou vodou, když se k břehu přiřítil neznámý muž, odhodil plášť a pak se opatrně připlazil po ledě a polomrtvého kluka z vody vytáhl. Další den jeho vděční rodiče prostřednictvím deníku Dagbladet žádali neznámého hrdinu, aby se jim ozval, ale bezvýsledně. Uplynulo sedmačtyřicet let, než se malý Per, z něhož se mezitím stal známý evangelický kazatel, dozvěděl, že za svůj život vděčí českému špionovi. Nová éra Hučínův nástupce na postu rezidenta StB v Oslu plně odrážel personální vývoj, kterým První správa v předchozím desetiletí prošla. Kapitán František Jungmann, který převzal vedení v roce 1964, vystudoval němčinu na pražské filozofické fakultě a po několikaleté službě ve východním Berlíně měl silné vazby na HVA, rozvědku Stasi. S Jungmannem zahájila rezidentura v Oslu éru intelektuálnějšího stylu práce, zaměřeného na kultivaci norských diplomatů, novinářů a mládežnických organizací politických stran. S výjimkou jedné operace na Islandu, která začala tak, že jeden místní občan nabídl v roce 1966 československému obchodnímu zastupitelství v Reykjavíku nákresy nově postavené základny NATO ve Hvalfjördur (islandského agenta brzo převzala KGB), není známo, že by Jungmann v Norsku dosáhl větších úspěchů. Ale i pro něj se Oslo stalo odrazovým můstkem k dlouhé kariéře v StB. Svou službu podplukovník Jungmann ukončil v lednu roku 1990 jako šéf kádrového oddělení ministerstva zahraničního obchodu.
Jungman byl posledním důstojníkem StB, který se politické výzvědné činnosti na rezidentuře v Norsku věnoval na plný úvazek. Rozhodnutí utlumit činnost mělo pravděpodobně více příčin. Velké personální zemětřesení v centrále v roce 1969 zavinilo nedostatek zkušených důstojníků a současně nebezpečí „proniknutí nepřítele“ nutilo rozvědku, aby svoji výzvědnou činnost na Západě koncentrovala do větších jednotek. Můžeme v tom vidět pravděpodobnou reakci na to, že StB v Norsku nedosáhla těch výsledků, které si předsevzala v roce 1956. V archivech První správy StB neexistují žádné dokumenty, které by potvrzovaly, že by se StB během patnácti let působení podařilo získat agenta na důležité pozici v norské státní správě nebo obraně.
To však neznamená, že by Československo v roce 1970 své špionážní aktivity v Norsku přerušilo. Až do samého konce studené války síť agentů, naverbovaných mezi diplomaty a obchodními zástupci, řídil kádrový důstojník StB, který fungoval jako šifrant velvyslanectví. Kupodivu jeden z těchto bývalých agentů je stále činný ve zdejším státním sektoru. Diplomat Josef Hejsek, který jako agent s krycím jménem Votr koncem 80. let vyvíjel značné úsilí, aby získal kontakty v parlamentu v Oslu, je dnes ředitelem ČEZ v Albánii. Snad je v oblasti energetiky úspěšnější, než byl jako agent StB v Norsku.
***
Uplynulo sedmačtyřicet let, než se malý Per, z něhož se mezitím stal známý evangelický kazatel, dozvěděl, že za svůj život vděčí českému špionovi
O autorovi| Terje B. Englund, Novinář a spisovatel Autor (* 1963) je norský novinář a spisovatel žijící v Praze. Jeho kniha o StB v Norsku vyšla v Oslu v únoru 2010.
