WHISTLER/PRAHA I trenér nezapomenutelné bronzové štafety z olympiády v Calgary (1988) Bohuslav Rázl ve středu v noci u televize naplno prožíval heroický výkon Jakše, Bauera, Magála a Koukala.
Čtyř českých mušketýrů, kteří konečně na velké akci prodali vše, co v nich již drahnou řádku let dříme, a dojeli si konečně pro kýženou medaili.
„Před rokem na mistrovství světa v Liberci se před štafetou nemluvilo o tom, jestli kluci získají medaili, ale řešilo se, jaká bude,“ našel Rázl jeden z důvodů výbuchu.
„Tentokrát už byli všichni v prognózách opatrní a udělali dobře. A navíc - trenér Míra Petrásek štafetu postavil optimálně. I z pohledu profilu tratě a počasí.“ Trenér věřil v lyžařského boha Aznovu se vracel k důležitému momentu, kdy Bauer na druhém klasickém úseku vymazal půlminutovou ztrátu, kterou mu přivezl Jakš („Lukáš má tady fantastickou formu.“). Vyzdvihl životní závod Jiřího Magála na třetím úseku („Přesně tohle Magi umí - uviset to v bruslení za ostatními.“), i zrychlení Martina Koukala ve finiši („Už ve sprintu dvojic ukázal, že je na tom v Kanadě velmi dobře.“).
Právě trenér Petrásek, jenž po šampionátu v Liberci zvažoval rezignaci, si bronzovou medaili náležitě užíval.
„Tahle generace o medaili bojovala strašně dlouho,“ připomínal. „Jsem šťastný, že jsem ukázali, jak umíme lyžovat i bojovat. Přiznám se, že jsem vždycky věřil, že existuje nějaký lyžařský bůh a také spravedlnost...“ Jeden z největších hrdinů celého štafetového závodu Lukáš Bauer se po nervy drásajícím finiši Koukala za cílem dokonce rozplakal.
„Zázraky se dějí!“ opakoval. „Vždyť já jsem prohlašoval, že když dojedeme šestí, tak to bude pohádka. Co můžeme chtít víc? Vždyť máme bronz, stejně jako kluci na olympiádě před 22 roky.“ Jeho úchvatná a hlavně povedená stíhačka ho však stála strašně moc sil. „Chvílemi jsem měl pocit, že se vyčerpáním pozvracím, ale ustál jsem to,“ přiznal.
Na třetím úseku se Jiřímu Magálovi asi příliš nevěřilo, ostatně o jeho nasazení rozhodl až den před štafetou rozřazovací minizávod s Milanem Šperlem. Zvládl ho lépe a dostal šanci.
„Neměl jsem tady formu, skoro mě lyžování už přestávalo bavit,“ otevíral své nitro lyžař, který předával Koukalovi na třetím místě.
„Teď si zase lyžování budu užívat a končit ze závoděním rozhodně nehodlám...“
Největší smetanu nakonec asi slízl, jak také jinak, Martin Koukal za svůj finiš.
V cíli rozverně vyprávěl, jak ho ani příliš nerozhodilo, když medailové karty zamíchal na poslední chvíli Nor Northug, který ve stylu Bauera dorazil dvojici Koukal-Jonnier ve chvíli, kdy začala vymýšlet strategii v boji o stříbro.
Nadutý Northug „Já si hlavně hlídal toho Francouze, protože jsem věděl, že právě přes něj vede cesta k medaili,“ vysvětloval svůj plán.
„Northug, když si dobruslil pro druhé místo, se s arogancí sobě vlastní nechal slyšet, že o stříbro spurtoval s běžci z Česka a Francie, prý snad nejhoršími v celém poli. „Takže to z mé strany vlastně ani žádný spurt nebyl,“ dodal nadutě.
„Northug nepatří mezi nejoblíbenější lyžaře, je dost arogantní,“ potvrzoval Koukal Norovu pověst již před rokem.
„Když ho máte před finišem po boku, tak je jasné, že se jede už jen o druhé místo. V závěru se dá porazit snad jen tak, že by ho člověk srazil do sněhu,“ usmál se. „Ale já jezdím fér způsobem, buď na to mám, nebo ne.“ A Koukal na to ve středu měl setsakramentsky. A pln euforie volal na Václava Korunku, člena oné štafety z Calgary: „Máme bronz jako vy a taky z Kanady!“
„Jsem šťastný, že jsem se téhle radosti dočkal,“ uzavřel příběh Rázl. „Kluci ale na medaili měli už přinejmenším pět posledních let.“
