Je šetření správnou léčbou pro zadluženou, oslabenou zemi, nebo nejlepším receptem, jak ji dorazit? Debatě mezi fiskálními konzervativci, opírajícími se o empirické důkazy sebrané harvardským ekonomem Albertem Alesinou, a odpůrci škrtů, intelektuálně vedenými nobelistou Paulem Krugmanem, dali nový rozměr Maďaři.
Emisaři Mezinárodního měnového fondu a EU v Budapešti balili kufry poté, co jim vláda Viktora Orbána sdělila, že o škrtech už se vůbec nebude bavit. Fond přitom po Maďarech nežádal nic víc, než aby dodržovali rozpočtové schodky, k nimiž se zavázali při záchranné půjčce v roce 2008, což se jim nějak nedaří. Orbánovci hájí nechuť právě obavami z přidušení slabé ekonomiky.
Každá vláda má právo si vybrat, jestli uvěří fiskálním konzervativcům, nebo krugmanovcům. To právo ale už nemají země jako Maďarsko a Řecko, které si dobrovolně, byť pod tlakem okolností, vzaly záchranné půjčky a staly se tím v podstatě ekonomickými protektoráty. Rebelovat proti podmínkám, které jste si s věřitelem dohodli ve chvíli, kdy vás zachraňoval před krachem, není frajeřina, ale nepřijatelná zpupnost.
Jistě, Orbán je ve schizofrenní situaci. Na jedné straně má po drtivém volebním vítězství ústavní většinu, na druhé nemůže svobodně rozhodovat o státních financích. Rebelii jistě před podzimní sezonou nepokojů sledují Řekové. Pokud by MMF nebo EU změkly a Maďarům ustoupily, bude to nebezpečný morální hazard. Investoři přestanou úplně věřit zachraňovaným zemím, ale i autoritě obou institucí. Maďaři a Řekové zkrachují. A za ten bankrot se zaplatí podstatně vyšší cena, než kdyby jim žádné záchranné půjčky nikdy nikdo nedal.
