Je snadné kritizovat státy, že posílají do nebezpečných oblastí místo vojáků profesionální kontraktéry.
Možná by kritici – o jejichž knihách nám Jiří Pehe referoval – měli uvést lepší způsob, jak válčit bez zranění a zabíjení.
Pražský publicista Jiří Pehe zveřejnil v prvním letošním vydání Orientace text, který reflektoval problematiku privatizace (outsourcingu) bezpečnosti, zejména ve Spojených státech. Svůj text v rubrice Studovna postavil na kritice fenoménu, opíraje se přitom o publikace amerických autorů, kteří jsou vůči privatizaci bezpečnosti velmi kritičtí. Ostatně i sám Pehe zůstal věren své tradici psát své texty normativně, až apelativně.
Malá znalost, velké převyprávění Studovna dle mého názoru trpí faktem, že Pehe se problematikou dostatečně odborně nezabývá. Autor (resp. jím zmiňovaní autoři) téměř dokonale opomněli, že privatizace bezpečnosti může být naopak jevem velmi pozitivním a v mnohých případech dokonce jediným smysluplným řešením celé řady ožehavých otázek v otázkách globální i národní bezpečnosti.
Skutečnost je taková, že americké matky čím dál hůře snášejí, když se jim vracejí dcery a synové domů v zelených plastikových pytlích. A nejen americké, a nejen matky.
Tudíž: předložíme-li k úvaze o nějakém fenoménu jen texty (a autory), kteří jev problematizují a kritizují, zákonitě vytváříme zkreslený obraz. A těžko říct, co jde na vrub Jiřího Peheho a co k tíži pouze jím citovaných autorů.
Český publicista se navíc místy uchyluje k argumentačním faulům v podobě obvinění Erika Prince (zakladatele firmy Blackwater i výzvědné TIS) z křesťanského fundamentalismu. Jakého? Je to konvertita ke katolictví, jeho slovník je sice někdy příliš religiózní, což ovšem nevybočuje obecně z americké tradice (což Jiří Pehe musí jakožto znalec poměrů v USA dobře vědět), a ani z psychologického ustrojení většiny konvertitů. V této logice bychom mohli za křesťanské fundamentalisty označit nemalou část amerických středních vrstev.
Outsourcing není žoldnéřství Předně je velmi nepřesné označovat soudobé kontraktory jako žoldnéře a společnosti je zaměstnávající jako žoldnéřské armády. (Ostatně slovo žoldnéř má v české tradici negativní konotace, ať už narážíme na středověk či studenou válku.)
Mezi klasickými studenoválečnickými žoldnéři typu Boba Denarda či Mika Hoareho a dnešními kontraktory jsou zásadní funkční rozdíly. Novodobé bezpečnostní firmy jsou právnické osoby pevně zakotvené ve světovém tržním řádu, což o starých žoldácích tvrdit nelze. Soukromá vojenská společnost (Private Military Company či Private Military Firm, zkráceně PMC či PMF) či soukromá bezpečnostní společnost (Private Security Company/Firm PSC, PSF) je dlouhodobě organizovaná skupina s hierarchickou strukturou, a nikoli ad hoc uskupení s nejasnou vertikálou odpovědnosti, jakým bývaly dřívější žoldnéřské party.
Jsou to společnosti s dlouhodobou obchodní strategií, které fungují naprosto transparentně ve finančním systému, přijímají šeky a provádějí bezhotovostní platby. Klasický žoldák přijímal pouze hotovost. Allison Strangerová (již Jiří Pehe cituje zejména) a další samozřejmě netvrdí vyloženou nepravdu, když poukazují na problémy s účetnictvím, které často operace podobných společností přinášejí, ovšem v tomto se kontraktoři neliší od jiných firem, které mají také nepřehledná účetnictví a svým významem PMC často přesahují. Používat tento argument jako zásadní důkaz amorality outsourcingu v oblasti bezpečnosti není ani věcné, ani spravedlivé. Outsourcing bezpečnostních služeb je prostě legální byznys se všemi jeho pozitivy i negativy.
Na rozdíl od klasického žoldnéřství poskytují kontraktoři mnohem širší škálu služeb a stejně tak je mnohem bohatší i jejich klientela. Moderní společnosti nabízejí kompletní škálu služeb. Jedná se o bojový a střelecký výcvik, fyzickou přípravu, logistické služby, operační podporu, samotné provádění operací až po postkonfliktní kontrolu oblasti. Stejně tak poskytují i služby více „policejního“ typu, jako je ostraha a ochrana osob a budov, rizikový transport a podobně.
Většina z nich má navíc vazby na korporátní holdingy a finanční trhy, což u klasických žoldnéřů opět neexistovalo. Řada z nich je součástí širších konglomerátů, jako je například společnost Vinnell, která je součástí konsorcia BDM, v jehož vlastnické struktuře figurují bývalí ministři obrany, respektive zahraničních věcí Frank Carlucci či James Baker.
Armáda vycvičí, kontraktor využije Argument, že PMC přetahují státu kvalifikovaný personál, je určitě hodný pozornosti. Je pravda, že stát nese veškerou tíhu výcviku a přípravy profesionála, což třeba u speciálních sil stojí obrovské peníze. Ovšem na druhu stranu je stát nedokáže adekvátně zaplatit a pečovat o ně. Při znalostech výše (či spíše níže) platů některých vojenských či policejních specialistů se jejich touze odejít do soukromé sféry nelze divit a tento argument je nutno považovat za fakt, který opět ukazuje, že soukromník je mnohem kvalitnějším hospodářem než stát a dokáže specialistu lépe ohodnotit, aniž by zaměstnával neužitečné a nepotřebné jedince, kterých jsou státní (nejen bezpečnostní) složky plné.
Ano, kontraktorům odpadá starost o primární výcvik, čímž jim rapidně klesají náklady, to je velká výhoda oproti státním složkám. Na druhou stranu může najímat konkrétní lidi na konkrétní úkoly s vysokou jistotou dobrého výběru, což není případ armád ani policií, ty nejdříve provedou nábor a teprve potom vybírají a cvičí specialisty. Firmy mají o svých zaměstnancích mnohem lepší vstupní informace, což posiluje i jejich důvěryhodnost vůči jejich klientům. Povrchním pohledem se skutečně tento moment jeví jako velmi nespravedlivý vůči státu – ovšem kdyby stát dokázal svým lidem nabídnout dostatečně lákavé podmínky a více si svého personálu hleděl, byl by exodus směrem do soukromé sféry mnohem menší.
Outsourcing jako alternativa V textu Jiřího Peheho není prakticky vůbec akcentována možnost pozitivní role soukromých vojenských společností v celé řadě mezinárodně politických otázek.
Velmi se diskutuje možnost využití PMC jako podporovatelů mírových misí. Především tam, kde státy nemohou, či přesněji řečeno nechtějí riskovat životy svých vojáků placených z peněz daňových poplatníků. Tzv. body bag effect je velmi symbolickým problémem pro celé téma outsourcingu bezpečnosti.
Kritici privatizace bezpečnosti kritizují nárůst privatizace bezpečnosti jako negativní jev a oslabování role státu, ovšem zapomínají na fakt, že stát se oslabuje do značné míry sám, stejně jako společnost, která ostatně stát eo ipso vytváří. Jsou-li příslušníci státu neochotni oběti za své zájmy (nemluvě o idejích), privatizace bezpečnosti je logickým řešením. Stejně tak se tato rovina pohledu dá přenést na celou euroatlantickou civilizaci, která je ovšem dosud klíčovou světovou oblastí a je nucena řešit řadu problémů mimo svůj civilizační prostor.
Debata o podobné roli PMC se rozeběhla především po rwandské genocidě, která ukázala alibismus a neochotu oběti západní civilizace v až příliš kruté nahotě. Využití kontraktorů v operacích OSN, ale třeba i OBSE, Africké unie a snad i SNS je od té doby více či méně diskutováno. Z logiky věci a především ziskového zaměření PMC by se logicky jednalo především o operace na vynucení míru, tedy operace, kde je velké riziko ztrát a nutná značná flexibilita, kterou mírové jednotky složené často velmi bizarním způsobem zkrátka nedisponují. Operace jsou pak dostatečně krátkodobé na to, aby zde PMC pronikla do státních struktur hlouběji, než je zdrávo.
Například angažmá pionýra mezi kontraktory Executive Outcomes v Sierra Leone bylo z krátkodobého hlediska jednoznačně úspěšné, ačkoliv je nutno dodat, že profil této společnosti se ještě velmi podobal klasickým žoldnéřům. Důležité je uvědomění si, že by podobné aktivity nebyly samospasitelnými, ovšem mnoho jiných řešení není, pokud nechceme zažívat další Rwandy. A ty nám ostatně hrozí – aktuálně v Dárfúru a potenciálně i v dalších zemích.
Firmy jsou mnohem méně zbyrokratizované entity, které jsou schopny rychlého nasazení, což může být velmi kritický faktor, jak ostatně ukazuje rwandská zkušenost. Kontraktoři disponují vlastními zpravodajskými složkami, čemuž se OSN léta brání, a nejsou vystaveny politickým ohledům při sestavování kontingentu.
Vzhledem k nechuti vlád poskytovat OSN své vojáky k mírovým misím zahrnujícím možnost skutečných bojových akcí, nereálnosti představ na vytvoření stálých ozbrojených sil OSN a kritizované praktické bezkoncepčnosti dosavadních mírových misí OSN je využití kontraktorů nejzajímavější a nejrealističtější alternativou. Ostatně precedenty již byly vytvořeny, ku příkladu kontraktem, kdy jedna PMC hlídala v konžské Kinshase na sklonku 90. let budovy OSN.
Firmy jsou již dlouho využívány i různými humanitárními organizacemi jako Červený kříž, UNHCR, Save the Children, Lékaři bez hranic a jiné, které působí v rizikových konfliktních oblastech. Chrání jejich pracovníky, školí je v zásadách bezpečnosti (jak se zachovat v případě únosu, v minovém poli a podobně). Zde je dlužno dodat, že mnozí členové dané komunity se spoluprací s PMC nesouhlasí, jelikož v tom vidí militarizaci a politizaci humanitární pomoci.
Privatizace jako hrozba Velmi výbušným tématem je působení v tzv. slabých a selhávajících státech. Zde je závislost místních vlád na soukromých subjektech naprosto klíčová. Ne v USA, jako postuluje ve svém textu Jiří Pehe, ale ve státech typu Sierra Leone, Angola a dalších. Jedná se o státy úplně jiných kvalit než USA, ovšem z hlediska mezinárodně právní suverenity jsou si s USA či třeba Německem rovny. V prvé řadě najmutí soukromého subjektu vytváří bezprostřední iluzi bezpečí, která se po odchodu kontraktora rozpadá, což byl i negativní rys angažmá Executive Outcomes v Sieře Leone.
Samozřejmě ze vztahu státu a PMC plyne nemalé riziko zneužití svého vlivu v zemi k oslabování státních institucí, které jsou de facto v jistém smyslu jejich rukojmími. Nebo na druhou stranu mohou posilovat vliv své domovské země, což se ostatně děje v dnešním Iráku či Afghánistánu. V této rovině argumentace lze s textem Jiřího Peheho souhlasit.
Problém je ovšem v tom, že Pehe svůj text zaměřil příliš jednostranně a neakcentoval celou řadu reálných i možných pozitiv souvisejících s outsourcingem bezpečnostních služeb, stejně jako neakcentoval dostatečně fakt, že za celou řadu problémů si může stát jako instituce sám a je pouze jeho vinou, že není s to uspokojovat dostatečně bezpečnostní potřeby a reagovat na bezpečnostní výzvy.
Pokud se západní státy s USA v čele odhodlají opět rozpočtově posilovat oblast bezpečnosti a místo trapně směšných 1–1,5% HDP vydávaných na obranu pochopí, že komfort bezpečnosti vyžaduje větší nasazení, nebude outsourcing v bezpečnostní oblasti příliš nosným tématem. Ovšem bude-li pokračovat stávající trend, je privatizace bezpečnosti nevyhnutelným jevem se všemi jejími průvodními jevy, i negativními, jako jsou třeba excesy kontraktorů Blackwateru, resp. Xe Services.
Na druhou stranu v tomto ohledu netřeba dělat si iluze, že se řadoví vojáci stálých armád chovají snad civilizovaněji – marodérství a neúměrná agresivita provází dějiny válečnictví, co je svět světem, a privatizace bezpečnosti v tomto nepřinesla novou kvalitu. Spíše je tomu naopak – zaměstnanec soukromé firmy je mnohem snáze postižitelný než příslušník státních ozbrojených sil. A stejně tak je nepevný argument, že pro PMC je výhodný stav konfliktu. Ano, často a i z logiky věci tomu tak může být, jenže to je kvalitativně neodlišuje od armád či policií. Ty mají také konflikt rády, minimálně v některých státech – živí je, přináší jim prémie, rizikové příplatky, dává ji vůbec raison d’étre.
Jiří Pehe udělal dobře, že téma nadnesl širšímu publiku. Jenže v americkém kontextu je jméno Blackwater všeobecně známým (a téměř synonymem outsourcingu bezpečnosti); debata zde běží dlouho a její součástí jsou i velmi kritické hlasy. Ale naskočit v českém prostředí bez přípravy rovnou do pátého kola znamená vytvořit – byť třebas nechtěně – velmi zkreslenou představu o „studování“ privatizace bezpečnosti.
***
Jsou-li příslušníci státu neochotni oběti za své zájmy, privatizace bezpečnosti je logickým řešením. A to především tam, kde státy nemohou či přesněji řečeno nechtějí riskovat životy svých vojáků.
O autorovi| Tomáš Šmíd, Autor je politolog, vyučuje bezpečnostní a strategická studia na Masarykově universitě v Brně politolog
