Dnes o tom, že umění překladu
je podmínkou přežití Říkal jsem si, jestli to nepřeháním, když jsem se zde nedávno (10. 7.) pokusil rozšířit pojem překladu i na divadelní inscenaci dramatického textu nebo koncertní provedení hudební skladby. Brzy jsem však měl pochopit, že jsem byl jen opatrný troškař.
Dostal se mi do ruky sborník abstraktů z konference Mezinárodní asociace skandinávských studií (IASS), jež se konala letos v srpnu ve švédském Lundu. Její téma znělo „Překlad – adaptace, interpretace, transformace“ neboli „Překlad v širokém smyslu slova“ a účastníci se také předháněli v návrzích, co všechno by se pod tento termín dalo zahrnout.
Že se za něj dá považovat převedení literárního díla do filmové podoby, to není nic nového a vychází to z teze jazykovědce Romana Jakobsona o intersémiotickém překladu čili převodu z verbálních do neverbálních znakových systémů. Řečníci mluvili o překladu látek staroseverské mytologie do písňových textů severských hardrockových skupin, o překladu libreta opery do její hudby, o překladu díla norského spisovatele Henrika Wergelanda do výstavní expozice a výtvarných děl tvořících jeho muzeum, o překladu pojmů a teorií z oboru přírodních věd a psychologie do výtvarného umění a literatury, jak to svého času dělali Edvard Munch, Knut Hamsun či August Strindberg. Podle dalších se autobiografie dá pokládat za překlad autorova „já“ do podoby artefaktu a cestopis zase za překlad cizího a vzdáleného do něčeho pro domácí publikum známého a smysluplného.
Mě nad tím napadá, že ve skutečnosti překládáme všichni a neustále po celý život a že umění překladu je základní, pro přežití nezbytná vlastnost všeho živého. Vždyť co jiného než překlad je adaptabilita neboli dovednost přizpůsobovat se podmínkám vnějšího prostředí.
Tato schopnost je dána všem organismům, i těm nejjednodušším, ale v posledních desetiletích se kupodivu objevila výjimka: ona degenerovaná a kéž by k vyhynutí odsouzená vývojová větev člověka zvaná homo automobilis.
Každý nedeprivovaný, adaptabilitou disponující jedinec musí při pohledu na současnou situaci pochopit, že kapacita této planety, co se automobilové dopravy týče, už se vyčerpala, že množství aut překročilo únosnou míru a takhle už to dál nejde – a vyvodit si z toho důsledky.
Ne tak homo automobilis. Ten moc dobře ví, že cestou bude stát v zácpě, a pokud se dostane, kam chtěl, stejně nenajde místo k zaparkování. Přesto tam jede, a pak se ještě diví a stěžuje si. Třeba Praha je město s jedním z nejlepších systémů veřejné dopravy na světě, ale den co den je zoufale a beznadějně ucpaná a úpí pod nesnesitelným terorem aut, protože v ní žije spousta deviantů (to není nadávka ani urážka, nýbrž regulérní odborný termín), kteří se nikdy nenaučili jezdit metrem: nevědí, kde a jak si koupit jízdenku, a není jim jasné, kudy a kam která trasa jezdí.
Homo automobilis si myslí, že má svaté právo jet autem, kdykoli a kamkoli se mu zamane. Tato neomalenost jde ruku v ruce se zhovadilým přesvědčením, že společnost má povinnost vytvářet mu za cenu obrovských nákladů podmínky, aby mohl svoje domnělé právo uplatňovat podle libosti. Řešení ovšem nespočívá ve stavbě pořád dalších dálnic, obchvatů, tunelů, parkovišť a garáží, nýbrž v razantním omezení počtu aut.
Kdo si to pořád ještě přeložit neumí, najde nápovědu nahoře v titulku.
***
V Praze žije spousta deviantů, kteří se nenaučili jezdit metrem: nevědí, kde si koupit jízdenku a kudy a kam která trasa jezdí
O autorovi| ROBERT NOVOTNÝ, překladatel
