Když se počátkem 90. let řešilo, jak očistit soudnictví od komunistického živlu tak, aby to bylo slučitelné s ideou soudcovské nezávislosti, přišel jistý právník s rafinovanou myšlenkou: nabídnout soudcům, kteří předčasně odejdou do penze, speciální vysoké důchody. Nestalo se, i proto dnes řešíme seznam soudců -členů KSČ. A ministr spravedlnosti opět obrátil pozornost k důchodovému řešení - soudci se vehementně ozvali proti jeho návrhu, aby směli funkci vykonávat jen do 65 let místo 70.
Motivy ministra Pospíšila jsou nejasné. Není nicméně pozoruhodné, že se nějaká profesní skupina brání snížení penzijního věku, zatímco voličské masy jsou proti zvýšení téhož ochotny vyjít do ulic? Nejde jen o soudcovský stav - seznam jmen vědců, kteří zůstávají či zůstávali činní hluboko do důchodového věku, by byl velmi dlouhý: Heyrovský, Wichterle nebo třeba více než devadesátiletý prof. John, s nímž přinesl v srpnu rozhovor Pátek LN. A kdyby Adenauer, Churchill a de Gaulle poslušně odešli do penze, poválečná Evropa by dopadla jinak a hůř. Nezanedbatelná část populace nicméně žije heslem „mládí v hajzlu, a do důchodu daleko“.
Není to jediný paradox, na který naráží fiskální imperativ důchodové reformy. V neefektivních, přeregulovaných ekonomikách neschopných vytvářet pracovní místa staří zabírají pozice mladým, takže lidé věří ekonomickému bludu, že suma pracovních míst je předem daná a neměnná. Hlavní problém je ovšem civilizační: aby co nejvíce pracovních míst bylo takových, aby v nich člověk měl co říct či dát, a nikoli aby cítil potřebu z nich prchat do důchodu, kde pak velmi rychle chřadne.
