* LN Kdy cenzura v knihovnách začala?
Vlastně hned po válce. Nejdříve šlo hlavně o nacistickou a kolaborantskou literaturu, ale na dveřích pražské městské knihovny se už v roce 1945 objevila cedule: Čtenáři, dnes už nepůjčujeme kýče, detektivky, cowboyky. Nebyla náhoda, že se tehdy volalo po zákazu soukromých půjčoven knih, ty byly totiž obdobou dnešních půjčoven DVD. I ty chtějí především vydělat.
* LN Ale po komunistickém převratu se situace ještě posunula.
Po únoru nesrovnatelně přituhlo. Panovala obava, že by závadné knihy mohly lidi strhávat ke starému světu, a přitom měly ukazovat cestu vpřed. Očistit knihovny od braku si nejdříve přála většina knihovníků, čtenáři dokonce měli sami upozorňovat na problematické knihy. Postupně ale bylo jasné, že nelze nechat vše na řadových knihovnících a že nepůjde jen o dívčí románky, krváky nebo pornografii. Proto začaly v pražské městské knihovně vznikat seznamy zakázaných knih. Zlom představuje rok 1954 - tehdy vznikl rozsáhlý index, ze kterého další cenzura vycházela.
* LN Dokdy index fungoval?
Našel jsem zprávu, že do roku 1966. Většina knih ale už byla zničena. Dnes už asi nezjistíme, kolik jich přesně bylo, ale jde o řády milionů. Dokonce existovala směrnice, podle které měl být materiál ze „špatných“ knih použit k vytištění těch „dobrých“. Například na Jiráskovy spisy.
* LN Při pročítání seznamu musí člověk ocenit, jak si cenzoři vyhráli s charakteristikami zakázaných knih: chorobně zvrácená literatura, pornografický brak, baťovština, protektorátní mentalita či nekritická literatura s náměty laciného exotismu...
Můj oblíbený Graham Greene má pěknou charakteristiku: formalistická zvrácená detektivní literatura. Podle mě se cenzoři s knihami zběžně seznámili a některé skutečně přečetli. Často ale stačila ilustrace na obálce ženského románku. Z temných Rykrových ilustrací v knize Milady Součkové taky bylo jasné, že spisovatelku nezajímají „šťastné zítřky“. Vadily skoro všechny lehčí žánry, včetně detektivních románů. Od Eduarda Fikera jich tam najdete devětadvacet. Zařazení na index ale zas ještě automaticky neznamenalo, že když autor napíše nové, „správné“ knihy, nebude moci publikovat.
* LN Jak to bylo s autory, kteří předtím psali jinak, a najednou z nich byli socialističtí realisté?
U některých byla problematická minulost přehlížena. Hlavně ale u těch, kteří tvořili nový establishment - například básník Jan Pilař. A třeba Nezvalovy avantgardní sbírky v autocenzurované podobě také vycházely. Kritika tehdy negativně hodnotila psychologické romány, ale ty od Václava Řezáče, poúnorového šéfa největšího nakladatelství, vycházely dál. Jméno znamenalo hodně.
* LN Píšete o cenzuře knihoven, proč jste si vlastně vybral právě tohle téma?
Na počátku jsem chtěl hlavně ukázat, že knihovna přestavuje téma, kterým by se literární historik mohl zabývat. Tak tomu u nás myslím doposud nebylo. Postupem času jsem pořád víc a víc myslel na něco jiného. Víte, já jsem velmi rozpačitý z toho, jak se v dnešních médiích píše o období komunismu. Většinou to vypadá, že tu „pravou“ tvář minulosti najdeme v archivech ministerstva vnitra. S těmito prameny je třeba pracovat, ale nelze se na ně omezit. A proto jsem chtěl ukázat, že ani cenzuru, tenhle typický nástroj totalitního útlaku, nelze vysvětlit jen nějakým příkazem komunistického politbyra. Já ji chtěl vylíčit jako součást širších kulturních procesů.
* LN O čem budete psát teď?
S kolegy z Ústavu pro českou literaturu bychom chtěli napsat dějiny české literární cenzury v 19. a 20. století. Pořád se říká, jak český spisovatel úpěl pod jhem cenzury, ale chybí souhrnnější zmapování této oblasti. Bude to ale záviset i na tom, jestli Akademie věd přežije současný pokus o likvidaci. Pak by totiž hrozilo, že se náš malý tým rozpadne.
***
Šťastné zítřky Kniha Soustružníci lidských duší s podtitulem Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih) je druhým svazkem edice Šťastné zítřky nakladatelství Academia.
