Mělo jít o malou revoluci v rakouském politickém životě a o zdroj jistých hlasů pro levicové strany: Řeč je o snížení věku pro aktivní volební právo z dosavadních osmnácti let na šestnáct roků.
Sociální demokraté a Zelení, kteří v minulosti zmíněnou úpravu prosazovali ze všech nejvíce, ovšem po zveřejnění detailních výsledků nedávných parlamentních voleb těžko skrývali zklamání. Z přílivu hlasů od skupiny nejmladších voličů se totiž nakonec radoval někdo úplně jiný: obě populistické strany, tzn. Svobodná strana (FPÖ) HeinzeChristiana Stracheho a Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ) Jörga Haidera. Podle analýz agentur pro výzkum veřejného mínění volilo 25 procent voličů mladších třiceti let FPÖ, druzí byli s 23 procenty konzervativní lidovci (ÖVP) a teprve na třetím místě se u této věkové skupiny umístili sociální demokraté (SPÖ).
Vedle Svobodných si ale u nejmladších voličů vedli nad očekávání dobře i haiderovci, a to především díky jejich lídrovi, jemuž se při těchto volbách podařilo vrátit se na výsluní. Úplně naopak propadli Zelení, jejichž podpora mezi mladými rostla až s přibývajícím vzděláním.
Přes den školy, večer diskotéky
Povolební analýzy ukázaly, že nejdůležitější motiv, proč volili FPÖ nebo BZÖ, byl u nejmladších voličů zcela totožný s ostatními voličskými skupinami v Rakousku, a to že chtěli protestovat proti vládě velké koalice, která posledních devět měsíců v podstatě nevládla, neboť řešila neustále nějaké vnitřní spory. V době, kdy se lidovci a sociální demokraté ještě vzájemně blokovali a osočovali, brali Strache s Haiderem už jako hotovou věc, že jediným řešením budou předčasné volby, a podle toho se také zařídili. V jejich hledáčku se přitom ocitla zejména skupina nejmladších voličů a oba populisté mezi ně takřka neustále docházeli. Přes den postávali permanentně někde před školami a rozdávali letáky, předvolební suvenýry, pouštěli se s mladými do diskusí, čímž jim dávali najevo, že se zajímají o jejich problémy a názory. Slibovali jim vytvoření nových pracovních míst a lepší dostupnost vzdělání. Je v celku pochopitelné, že také neopomněli ukázat prstem na domnělé viníky jejich situace: obě vládní strany, cizince a samozřejmě i Evropskou unii. Večer potom měla předvolební masáž mladých voličů pokračování v podobě návštěv na diskotékách, kde jim Strache s Haiderem často a ochotně platili útratu. V případě Haidera se nejednalo o žádné překvapení, protože už v devadesátých letech minulého století, tedy v období jeho největších volebních triumfů, se o tehdejším šéfovi Svobodných tradovalo, že v pátek večer nevynechá žádnou venkovskou zábavu, kde se snaží navazovat kontakt s mladými lidmi. Jednu dobu se to dokonce v Haiderově nejbližším okolí mladými aktivisty jenom hemžilo, když z nich udělal své poradce, tajemníky, řidiče, případně ty obratnější z nich bez váhání dosazoval do poslaneckých křesel na nejrůznějších úrovních. Haiderův nástupce a zároveň největší politický rival, Heinz-Christian Strache, během nedávných voleb tento úspěšný model okopíroval. Navíc v jeho prospěch hrála jistě i skutečnost, že v porovnání s Haiderem je o takřka dvacet let mladší, a pro nejmladší voliče byl tím pádem podstatně věrohodnější než stárnoucí a své vrásky stále obtížněji zakrývající Haider. S propracovanou strategií obou populistických stran zcela kontrastovalo zejména chování rakouských sociálních demokratů, kteří - ač původně iniciovali a přes počáteční odpor lidovců prosadili snížení věkové hranice pro volby - byli vůči mladým voličům překvapivě málo nápadití. Naopak důchodci, kteří se už stali dávno nejdůležitější voličskou skupinou SPÖ, si na malou pozornost nejsilnější rakouské vládní strany opravdu stěžovat nemohli.
Rebelství přitahuje mládí
Existuje však ještě jeden důvod, který mohl rozhodnout o tak výrazné podpoře populistům ze strany mladých voličů. Politici ze strany Svobodných se odjakživa rádi stylizovali do role obětí rakouského politického systému, jemuž dlouhá léta dominovaly na všech úrovních obě největší strany v zemi, sociální demokraté a lidovci. Vzhledem k tomu, že SPÖ a ÖVP se nechtěly s nikým dalším o svou moc dobrovolně rozdělit, mohla FPÖ - ať už to odpovídalo skutečnosti či nikoli - postavit veškerou svou politiku na kritice nikým neomezovaného velkokoaličního vládnutí. Předáci Svobodných budili dojem, že jsou rebely, kteří bojují proti mocenské nadutosti obou „věčných vládních stran“ a místo toho se snaží dělat „politiku pro lidi“, přičemž namísto slova „lidi“ bylo podle aktuální potřeby možné doplnit cokoli jiného (například mladé, seniory, válečné veterány). O to větší byl pak jejich následný pád, pokud se náhodou dostali k moci. Začali se totiž velmi záhy chovat úplně stejně jako předtím kritizovaní sociální demokraté a lidovci.
Když se lidovci a sociální demokraté vzájemně osočovali, brali Strache s Haiderem už jako hotovou věc, že řešením budou předčasné volby, a podle toho se zařídili
O autorovi| Robert Schuster, šéfredaktor Mezinárodní politiky
