Sedmdesátiletá žena oděvy prošívané vzácnými krajkami, které získala v rodinném dědictví, nejen sbírá, ale i léta restauruje. Ocenění a uznání za to získává mezi odborníky i na výstavách. Předchází tomu však hodiny trpělivé práce s jehlou a s lupou.
Deset kufrů a krabic historických oděvů si v roce 1990 odvezla žena z domu své rodiny jako pozůstalost po tetách. Na půdě ležely mimo jiné šaty pocházející již z roku 1880 i tehdejší módní doplňky, nástroje či velké množství vzácných krajek. Nádherné kousky, kterým sběratelka zásadně říká „hadry“, se poté v panelákovém bytě dočkaly pečlivé a dlouhé renovace. Olomoučanka přitom přiznává, že k ručním pracím dříve žádný vztah neměla. „Na základce jsem měla z ručních prací trojku, byla jsem na to líná,“ přiznává.
Na restaurování vzácných secesních oděvů se však pečlivě připravovala. „Nejdřív jsem se o těchto věcech učila, dozvídala jsem se informace o krajkách například od krajkářek z Vamberku, sbírala informace v muzeích i v univerzitní knihovně,“ uvedla. „Spravuji je večer u televize. Než jsem si pořídila velkou lupu, měla jsem tady na stole přidělaný mlýnek na maso, na něm lupu a pod ní jsem pracovala. Pak mi děti pořídily lupu pořádnou,“ popsala bývalá kantorka.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
