Krápník ze severočínské jeskyně poskytl důkaz o provázanosti klíčových událostí dějin Číny s cykly monzunových srážek a sluneční činnosti.
Vseverní Číně, v polosuché oblasti mezi Čchingchajskotibetskou plošinou a Čínskou sprašovou plošinou, naprší naprostá většina ze 480 milimetrů ročních srážek v době mezi květnem a zářím. Jde tedy o monzunové deště (viz text Lidská ruka...). Velkou turistickou atrakcí této oblasti je jeskyně Wan-siang, která leží v nadmořské výšce 1200 metrů. Průměrná roční teplota v jeskyni i okolí je jedenáct stupňů Celsia.
Ping-čong Čang z Lančouské univerzity v dnešním Science popsal se šestnácti čínskými a americkými kolegy vzorek stalagmitu odebraný v květnu 2003 kilometr v hloubi jeskyně. Krápník rostl od roku 190. Jeho čistota, tempo růstu, vysoký obsah uranu a nízký obsah thoria poskytly ideální předpoklady pro analýzu izotopů kyslíku a datování. Vědci dosáhli při izotopech kyslíku časového rozlišení 2,5 roku, při thoriovém datování pod 5 let.
Stalagmit roste zespodu díky kapkám vody stékajícím do jeskyně. Vrstvičky minerálu kalcitu odrážejí složení vody i množství srážek. Jeskyně leží na okraji sféry letního monzunu. Měření z jeskyně velmi dobře souhlasí se záznamy o srážkách v místních historických dokumentech i se zástupnými údaji o klimatu jinde na severní polokouli. Pokrývá dobu od teplé současnosti přes tzv. malou dobu ledovou, středověké teplé období a chladné období „doby temna“.
Analýza ukázala, že v letech 190–530 byly letní monzuny středně silné a podléhaly silným výkyvům. Do této epochy spadá závěr dynastie Chan a většina doby, po kterou byla Čína rozdělena mezi více států. V letech 530–850, tedy krátce před znovusjednocením, za dynastie Suej a většiny vlády dynastie Tchang, monzuny slábly.
Pokles srážek vyvrcholil v roce 860 a v letech 910–930 přišlo další, ještě výraznější období sucha. Odpovídá to pádu dynastie Tchang a -nástupu éry Pěti dynastií a deseti království. Změna klimatu měla i tehdy globální dopad. Ve stejnou dobu opakovaná těžká sucha ukončila mimo jiné tzv. klasické období Mayů ve střední Americe.
Následovalo šedesátileté výrazné posilování monzunů. Maxima bylo dosaženo v roce 980, což provázel rozkvět dynastie Severní Sung. Po roce 1020 monzuny procházely výkyvy, ale zůstaly poměrně silné do poklesu v letech 1340 až 1360. Znovu zesílily až po roce 1850.
Ostré dílčí poklesy v letech 1350–1380 a 1580–1640 odpovídají oslabením a pádům mongolské dynastie Jüan a následné Ming. Příčina úpadku byla jako dříve nabíledni: slabé monzuny znamenaly nízké srážky a neúrodu. Výsledek: společenská nestabilita.
Po roce 1960 monzuny zase zeslábly. Jejich dřívější změny mají paralely v alpských a jiných ledovcích a ve složení i teplotě oceánů. Wansiangský krápník ilustruje přetrvávající úzkou provázanost klimatických jevů v severním Atlantiku, v Evropě a východní Asii, doloženou hlouběji v minulosti. Analýza krápníku také znovu potvrdila, že k výkyvům monzunů výrazně přispělo Slunce, hlavně proměnlivost jeho základního jedenáctiletého cyklu a z toho plynoucí kolísání intenzity osvitu Země. Určitě ale nejde o jediný faktor.
***
Lepší než letokruhy
Jedinečnou příležitost poznat klima minulosti mají vědci díky krápníku z jeskyně Wan-siang. Jeskyně leží v oblasti, která je díky monzunu v létě vlhčí. Místní zimy jsou velmi kruté. Panují zde mrazy a sucha. Západní větry v kombinaci se sibiřsko-mongolskou výší přinášejí množství prachu. Krápník rostl v letech 190-2003. Z rychlosti jeho zvětšování lze odvodit množství srážek v daném období.
