Na stránkách LN teď probíhá docela zajímavá debata o zákonu o třetím odboji. Odstartoval ji kolega Petr Zídek, který v minulou sobotu zpochybnil chystaný zákon i pojem třetího odboje samotný, zapojili se i další. Pozoruhodný mi přišel příspěvek politologa Stanislava Balíka (LN 24. 9.).
Podle jeho názoru by česká společnost nějakou legendu o třetím odboji potřebovala, bez ohledu na to, zda pravdivou nebo ne: „Z hlediska formování budoucí národní identity, či chcemeli mentality je možná lepší vštípit příštím Čechům a Moravanům ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu národa vůči komunismu než žít mnohá další desetiletí se syndromem ne nepodobným mnichovskému.“ Pro potřeby takové manipulace může podle pana Balíka být zákon o třetím odboji užitečný, byť je sám o sobě velmi sporný. Pan Balík má v jednom ohledu jistě pravdu, příběhy, které si nějaké – třeba národní – společenství o své minulosti vypráví, mohou nějakým způsobem ovlivňovat i jejich přítomnost. Třeba už jenom proto, že se žijící mohou cítit být poměřováni hrdinstvím předků, jak je znají z legend. Pokud je jako dominantní tradice právem či neprávem vnímána kapitulace, může se to stát katalyzátorem předčasných a zbytečných ústupů v budoucnosti.
Otázka ale je, do jaké míry je možné věci tak hluboko uvnitř uložené a ne zrovna racionálnímu vývoji podléhající – jako víra v legendy – optimalizovat, plánovat. Úvaha pana Balíka mi připomněla (snad se ho to nedotkne, ten film byl docela dobrý) finále batmanovského snímku Temný rytíř, kde se ten netopýří chlapík v zájmu mentálního zdraví gothamské společnosti rozhodne obětovat vlastní reputaci, aby mohla být šířena jakási milosrdná lež – pravda by společnost ohrožovala. Batman něco takového možná zvládne, o našich schopnostech vyprojektovat obsah kolektivní imaginace v příštích letech bych ale pochyboval. Může v tom být i jistá naděje, stejně jako vzdoruje našim případným plánům, může být ten těžko uchopitelný kolektivní duch imunní i vůči kauzalitám, které vyplývají z dnešní situace. Co podle mého mínění dělat možné je a bylo by to i potřeba, je vzdorovat reflexivní tendenci ve veřejném prostoru srážet všechno a všechny, kdo v situacích nějaké tvrdé zkoušky viděli ještě nějaký jiný horizont než bezprostřední přežití. Mluvit o tom, že jejich osud může být inspirací a není nutné v něm vidět implicitní obvinění těch, kdo v sobě takovou odvahu z různých důvodů nenašli.
Kdysi v devadesátých letech jsem mluvil s docela úspěšným scenáristou, chtěl tehdy napsat látku o „třech králích“ druhého odboje – Mašínovi, Balabánovi a Morávkovi. Viděl v tom ale velký problém, ti muži byli příliš dokonalí, čítankoví, nikdo by podle něj nevěřil tomu, že po Praze chodili kovbojové tak exemplární. Pro začátek by možná stačilo, kdybychom existenci takových postav zdejší historie přestali vnímat jako vypravěčský problém a byli za ně spíš rádi. Konstruovat nějakou historickou fikci by pak nebylo potřeba.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
