Zásah vojenské policie je další kauzou, která odhaluje nepřiměřenost slov, gest a činů
Další pseudokauza čeří vlny mediálního prostoru – aby za chvíli vyšuměla do ztracena a za pár měsíců či let si na ni vzpomnělo jen pár podivínů. Kolik jich jen bylo za uplynulý rok dva. Těžko říct, zda je to dáno klipovostí mediálního světa, nedůsledností novinářů, přesyceností veřejnosti, která žádá stále nové a vzrušivější podněty.
Zásah vojenské policie v České televizi je jednou z těch směšnějších pseudokauz, kde se z ničeho plete bič. Vidíme ale na ní řadu zaznamenáníhodných skutečností. Předně – nemůže přece být tak těžké zjistit, kdo vymyslel a nařídil právě tuto formu zásahu. Namísto toho slyšíme stále jen neosobní – vojenská policie. Buďme ale spravedliví – takto tomu bývá u předražených zakázek i jiných podvodů.
Víc než na cokoli jiného ale ukazuje celý případ na naprostou nepřiměřenost slov, gest a činů ve veřejném prostoru. A to jak státu vůči občanům, tak státu vůči médiím, občanů vůči státu, médií vůči státu...
Neuměřenost, kam se podíváš Schází nám uměřenost. Neumíme rozlišovat, kdy je co vhodné a kdy naopak ne. Snad jen kluk, který je celý vedle z toho, že si může sáhnout na opravdovou zbraň, je schopen dojít si pro pár papírů oblečen v kukle s moderními zbraněmi, takže to vypadá, jako by se právě vrátil z výsadku v Kaddáfího Libyi. Tam, kde postačí špuntovka, nasazujeme děla.
Schází nám uměřenost. A to i ve výmluvách, jimiž se pak snažíme vykroutit se z vlastní odpovědnosti. Namísto toho, aby lidé z vedení vojenské policie přiznali, že tentokrát šlápli hodně vedle, zamotávají se do směšných vytáček o rotvajlerovi bez náhubku.
Schází nám uměřenost. A to v situacích, kdy je lépe nechat vychladnout horké hlavy a teprve poté jednat či mluvit. Proto považujeme každý nesouhlas s prací médií za ohrožení svobody slova. Proto posuzujeme účelové vyhlášení stavu legislativní nouze jako pošlapání ústavnosti a demokracie. Proto vidíme v každém pokusu o zracionálnění nefunkčního sociálního zákonodárství snahu o ožebračení národa a o velkou rozkrádačku. A proto vidíme v pitoreskním zásahu útok na svobodnou veřejnoprávní Českou televizi.
Uměřenost ale, jak již bylo zmíněno, schází i státu – jeho představitelům a institucím. Spousta drobných živnostníků potvrdí, že se s nimi ze strany finančních či sociálních úřadů zachází podobně jako nyní s Českou televizí. Kvůli směšnému dluhu vzniklému neúmyslně špatným výkladem zákona jsou nasazovány přísné postihy, penále a hloubkové kontroly. Kvůli nedoplatku na daních v řádu pár korun jsou zasílány dopisy do vlastních rukou, jejichž sepsání a následná administrace stojí víc, než posléze stát vybere. Před úřady jsme skoro všichni v roli Cimrmanova „sprostého podezřelého“. Na druhou stranu si ale úřady neumí (nechtějí umět?) poradit se skutečně velkými kauzami a pohrdáním. Nedodáte jedno potvrzení k daním? Likvidační penále na vás. Postavíte si dům načerno tam, kde by vám to nikdo nedovolil? Ne že byste ho museli odstranit, stačí zaplatit pokutu, kterou s radostí zahrnete do nezbytných nákladů.
Politické sféře schází uměřenost slov, takže každá druhá drobná změna je vydávána za reformu, takže když pak na skutečnou reformu dochází, nikdo neví, že je třeba s ní politicky pracovat. Totéž pak ale platí o médiích, která zbožštila sebe sama a svoji úlohu v demokratické společnosti. Téměř vše je vydáváno za velkou kauzu, po vzoru úspěšných bulvárních deníků a televizních stanic se nešetří velkými a silnými slovy a vykřičníky.
Začalo to televizní krizí A není to žádná novinka, které bychom si všimli až kvůli samopalům v ČT či Kalouskově mystifikaci se záznamem z jednání šéfredaktorů. Poprvé skutečně viditelně došlo k něčemu podobnému právě před deseti lety při televizní vzpouře. Právě tehdy se roztočila inflační spirála morálního kýče, která viděla v nástupu nového ředitele Jiřího Hodače politický útok na nezávislost televize. A výsledek vzpoury podpořené mediální a politickou elitou za zády hlasatelů či dokonce ve spacácích na podlaze velína? Desetiletí stagnace a propadu, současná rada a vedení televize, proti nimž se staví tehdejší i dnešní profesionální revolucionáři. Co teď? V normální společnosti by mohlo stačit, že se vedení vojenské policie televizi omluví za nepřiměřený zásah. Že potrestá ty, kdo jej v této podobě vymysleli. A že televize omluvu přijme. Ne tak asi u nás. Namísto toho budeme svědky stížnosti k Ústavnímu soudu, který si možná zase zahraje na soudní tribunál s předvolávanými svědky.
Přitom jde o něco jiného. Hrozí, že v této inflaci zásadových postojů a ještě zásadovějších slov přeslechneme a přehlédneme skutečné hrozby vůči svobodě a demokracii.
***
Snad jen kluk, který je celý vedle z toho, že si může sáhnout na opravdovou zbraň, je schopen dojít si pro pár papírů oblečen v kukle s moderními zbraněmi
O autorovi| STANISLAV BALÍK vedoucí Katedry politologie FSS MU e-mail: balik@fss.muni.cz
