* LN Nedávno jste řekl, že se z ekonomiky stalo „obří politikum“, jinými slovy, že si s ní politici dělají, co chtějí. Doslova jste prohlásil: „Jednou jste dopustili, aby ekonomiku dělali politici, tak se nedivte, že to vypadá, jak to vypadá.“ Dá se to vykládat i tak, že dnes politici dělají víc, než by měli? Že dávno překročili svoje kompetence?
Politici mají sklon povrchně zjednodušovat a činí tak způsobem, který nejvíc koresponduje s jejich programem – problém je, že přitom vůbec nehledí na to, jestli jejich závěry dávají jakýkoliv ekonomický smysl. Například republikáni tvrdí, že tzv. stimulační balíček (zákon na podporu ekonomiky schválený Kongresem v únoru 2009, pozn. red.) naprosto propadl, protože nepřispěl k tomu, k čemu měl, to jest k vytvoření nových pracovních míst. Jenže pravdou je pravý opak – byl to úspěch, protože zvrátil katastrofální vývoj na trhu práce. Ekonomové vyhodnocují zákony tak, že berou v úvahu to, kde bychom byli, kdyby takový zákon schválen nebyl. Je pár ekonomů, kteří tvrdí, že nebýt stimulačního balíčku, tak by letos přibývalo pracovních míst každý měsíc. Problém je v tom, že jsme přešli od masivního propouštění k vytváření aspoň malého počtu nových pracovních míst. Republikáni si z toho nicméně vzali jen to, že nových míst přibylo málo. Když ale vezmete v potaz i výchozí stav, to jest masivní propouštění, dojdete nutně k závěru, že stimulační balíček byl správný tah.
* LN Kde v tu chvíli byli demokrati? Měli se hájit...
Přesně. Nedokázali vymyslet způsob, jak lidem vysvětlit, že to skutečně přineslo ovoce. Slyšet byli jen republikáni, kteří z toho udělali jedno z předvolebních témat – vláda nesplnila slib, že pomůže vytvořit „spoustu nových míst“. Pokud jste naslouchal republikánům, musel jste nutně dojít k závěru, že jsme vyhodili spoustu peněz za nic. Skutečnost je ale taková, že nám stimulační balíček pomohl dostat se z nejhoršího – ze situace, v níž jak podniky, tak i domácnosti drasticky snižovaly výdaje, což zablokovalo možný růst.
* LN Když se vrátíme na úplný začátek, k prvnímu problematickému kroku vlády Baracka Obamy, kterým byla záchrana všech těch velkých finančních institucí, připadalo v úvahu i jiné řešení?
Záchrana byla nutná, ale provedl bych ji jinak. Kdybychom ty instituce nezachránili, vedlo by to k pádu několika dalších velkých, ale hlavně tisíců menších nebo středně velkých bank po celých Spojených státech. To všechno by nás dostalo do mnohem hlubší a delší krize. Nemluvě o tom, že společně s americkými by padlo i několik dalších bank po celém světě. Nebýt „bailoutu“, krize by zkrátka velmi pravděpodobně na dlouho zasáhla celý svět. Řešení, které jsem navrhoval, znělo: Nabídněte bankám pomoc, ale způsobem „berte, nebo nechte ležet“. Banky by mohly vládě odprodat všechny své akvizice v oblasti realit – nejen ty problémové, všechny – s výraznou slevou, řekněme 35 procent. Utrpěly by jednorázovou ztrátu, ale zbavily by se všech svých problémových akvizic. Dřív by pak mohly začít znovu normálně fungovat, to jest půjčovat peníze. Vláda by vykoupila všechny problémové akvizice v hodnotě zhruba jednoho bilionu jen za 650 miliard dolarů, a i kdyby na tom tratila polovinu, pořád by celkové náklady dělaly „jen“ 325 miliard. Ano, je to obrovská ztráta, ale finanční sektor by to vyléčilo, ne jen stabilizovalo. Nevyléčený sektor se zotavuje pomaleji...
* LN Může se ekonomika zotavit rychleji, řekněme například díky snížením daní? Mohlo by to lidi přimět k tomu, aby zas začali utrácet?
Tady pomůže jen čas. Lidé a podniky potřebují skutečný důkaz, že krize skončila. Přestože statistiky dokazují, že skončila už v červnu loňského roku, lidé jsou přesvědčeni o opaku. Nedůvěra má za následek, že lidé šetří a nenakupují, tudíž nevznikají ani nová pracovní místa. Je to začarovaný kruh, který je potřeba rozetnout, ale já osobně nevěřím tomu, že bychom toho mohli dosáhnout tím, že bychom snížili daně. Teď je zkrátka potřeba dopřát lidem čas, aby viděli, že sice nevzniká přehršel nových míst, ale nějaká práce se přece jen najde, a že se takřka přestalo propouštět. Přestanou se pak bát o svou existenci a začnou znovu utrácet, což urychlí tvorbu nových míst a postaví ekonomiku znovu na nohy. Podle mě by se tak mohlo stát ve druhé polovině roku 2011.
* LN Co erární výdaje? Když se vrátíme k letošním kampaním, bylo to hlavně o tom, jak seškrtat výdaje státu. Je to vůbec realizovatelné a jak by to mohlo pomoct?
Podle mě nepřipadají v úvahu, alespoň ne v takové míře, aby to rapidně snížilo náš deficit. Pravdou taky je, že škrty v rozpočtu omezují růst, tudíž každý zásadnější pokus seškrtat výdaje zpomalí případný proces zotavování ekonomiky. Celá ta idea, že jsou to právě škrty, co může pomoct, je další příklad toho, jak dělají ekonomiku politici, nedává to nejmenší smysl. Republikáni, kteří s tím přišli, ke všemu ani nejsou schopni říct, kde všude chtějí škrty realizovat.
* LN Jste jeden z těch, který tvrdí, že má Amerika nejhorší za sebou. Jak jste k tomu došel?
Krize je skutečně za námi. Posledních deset měsíců vznikla řada nových pracovních míst a vznikají další. Výroba roste, a to už rok téměř každý měsíc. Pomalu se zvyšují i výdaje domácností, které znovu utrácejí, i výdaje podniků, které investují. Jediný problém je nezaměstnanost, která je pořád dost vysoká. Dokud nezačne rapidně přibývat nových pracovních míst, růst bude pomalý.
* LN Co je momentálně největším problémem americké ekonomiky? Proč se mluví o tom, že ztrácí konkurenceschopnost?
Ve hře je víc faktorů. V Americe jsou vysoké mzdy, ale v tomhle ohledu se nedá nic moc dělat. Výraznější snížení mezd by vedlo k nižšímu utrácení, což by ohrozilo růst nejen americké, ale i světové ekonomiky. Dolar je moc silný, jeho hodnota by měla výrazně klesnout, ale svět se tomu brání, stejně jako spousta Američanů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že silnou ekonomiku dělá jen a jen silný dolar, což je samozřejmě přesně naopak. V Americe vládne podle mě bizarní přesvědčení, že bychom měli přestat vyrábět a začít jen konzumovat a poskytovat služby. Nemám nejmenší tušení, jak by bylo něco takového dlouhodobě udržitelné, ale stojí si za tím jak politici, tak i spousta byznysmenů. Poslední a možná nejkatastrofálnější problém Ameriky je krátkozrakost podnikatelů – příliš se soustředí na čtvrtletní zisky a na burzu. Jako by tu neexistovala potřeba dlouhodobě plánovat. Přesně na to jsme doplatili v 60. a 70. letech – byznysmeni se do té doby vůbec nenamáhali přemýšlet o tom, co bude, až se ostatní země oklepou z následků druhé světové války a začnou Americe konkurovat. Momentálně to u nás chodí následovně – mrkneme na zisky, a za pět let ať se postará někdo jiný. Pět let uplyne jako voda a firmy čelí té samé realitě jako v 80. a 90. letech, kdy řada z nich najednou zjistila, že jsou nadbytečné a nekonkurenceschopné.
***
SLAVNÝ EKONOM
* Ekonom a prognostik Joel Naroff vystudoval ekonomii na State University of New York a na Brown University. Momentálně pracuje jako hlavní ekonom banky TD Bank. Přednášel ekonomii na prestižní Massachusettské univerzitě v Amherstu, nyní přednáší v Central Atlantic Advanced School of Banking.
* Přispívá do řady periodik v čele s deníky The Wall Street Journal, The New York Times a bývá často hostem pořadů v televizích, jako je CNBC, Fox Business News nebo Bloomberg TV. Za své prognózy získal řadu ocenění – v roce 2008 například prestižní cenu Lawrence Kleina (nositele Nobelovy ceny za ekonomii).
O autorovi| PAVEL ČERNÝ, zvláštní zpravodaj LN v USA
