Tento vnitřní monolog mladého adepta práv Piotra, čekajícího na závěrečnou advokátní zkoušku, otevírá pátou část (Nezabiješ) televizního cyklu Dekalog polského režiséra a jednoho z představitelů „kina morálního neklidu“ Krzysztofa Kiešlowského.
Piotr jde po úspěšném složení zkoušky do kavárny a netuší, že jen o několik stolků dál sedí dvacetiletý Jacek, kterého bude o měsíc později hájit proti rozsudku smrti. Před kavárnou Jacek nasedne do taxíku a za městem brutálně zavraždí jeho řidiče. O motivu vraždy, jejíž provedení Kiešlowski intenzivně zviditelňuje, se divák nic bližšího nedozví. Režisérovi totiž šlo o zachycení nepochopitelné a nevykořenitelné svévolnosti člověka, kainovské iracionality. „Proto ani ten nejpřísnější trest nezabránil od časů Kaina dalším zločinům,“ říká Piotr před zkušební komisí a pravděpodobně i o měsíc později před soudem, když hájí Jacka.
Po vynesení rozsudku smrti soudce Piotrovi sdělí, že jakkoli byla jeho promluva jednou z nejlepších řečí proti absolutnímu trestu, jakou kdy slyšel, nemohlo být rozhodnuto jinak. Následující scény příprav na popravu a samo vykonání rozsudku plynou tak jako předchozí líčení vraždy v pomalém tempu. I přesto, že šibenice je před popravou důkladně kontrolována a její mechanické části promazány, navzdory čtení právoplatného rozsudku jménem republiky před popravou či přítomnosti kněze a lékaře se nemůžeme zbavit nesnesitelného pocitu, že i zde se děje cosi nespravedlivého. A není to jen záblesk křehkosti a strachu odsouzence před popravou, co vyvolá pocit nepatřičnosti při vykonání rozsudku. Státní stroj, usilující při exekuci o co nejhladší průběh a nejneosobnější projev, zadrhává při pohledu na cynický úsměv kata nebo hordu vězeňské stráže zápasící s odsouzeným několik chvil před jeho oběšením. Ani neosobně trestající stát není s to zcela zakrýt stopy pomsty přítomné v každé popravě. I toto je vražda, tedy cosi nezákonného, ovšem ve jménu spravedlnosti.
Nezákonnost ve jménu spravedlnosti? Co je potom spravedlnost, která takto dvojznačně přesahuje právo a zákon? Nedřímá v tomto nároku spravedlnosti kromě pomsty také to, co staré příběhy nazývají Božím hněvem?
Zasažení a rozhodnutí Kiešlowského Dekalog nechápe jednotlivá přikázání Desatera jako cosi nezpochybnitelného a samozřejmě autoritativního. Normy nepadají z nebe, ale bolestně se rodí v dramatických zápasech jednotlivých postav i nás diváků. A přece nemůžeme jednoduše říci, že vše je pouze výsledkem rozhodnutí člověka. Téměř ve všech dílech série se objevují postavy, hrané stejným hercem (Artur Barciš), jež nasvědčují myšlence o božském, majestátním původu práva. Sama snaha zachytit tuto majestátnost pomocí okrajových, a přece nepřehlédnutelných postav svědčí o tom, že jde o majestátnost vtělenou. Tato majestátnost zavazuje, aniž obchází rozhodnutí člověka.
Krátce předtím, než taxikář s Jackem odbočí na vedlejší silnici, kde dojde k hrůznému zločinu, taxík na chvíli zastaví. Jeden z geometrů pracujících na silnici na Jacka najednou pronikavě pohlédne a téměř nepostřehnutelným otočením hlavy naznačí ono Ne(zabiješ). Jacka pohled i gesto zasáhnou. Přesto za několik okamžiků vraždí. V prvním dílu Dekalogu, inspirovaném přikázáním Nebudeš mít jiného boha mimo mne, hraje Artur Barciš bezdomovce, který se utopí v jezeře společně s malým chlapcem Pavlem, kterého chtěl zachránit. V osmé části (Nepromluvíš proti bližnímu svému křivé svědectví) zas ztělesňuje studenta na semináři o etickém pekle. Pohlédne do kamery právě v okamžiku, když je řeč o tom, že důvodem pro odmítnutí křivého svědectví může být právě to, že jde o božský požadavek. Majestátnost zákona či jeho božský původ se v Kiešlowského cyklu neklade jako samozřejmá teze. Vznešená síla majestátu se nás uprostřed jedinečných situací pouze dotýká: náhlým pohledem, gestem, nebo dokonce - nejparadoxněji - sebezmařením.
Podle francouzského filozofa Jacquese Derridy se opravdu rozhodujeme tehdy, jsme-li zasaženi, aniž bychom přesně věděli, kdo nebo co se nás dotýká. Nevíme ani, čeho přesně se tato podivná forma závaznosti dožaduje, snad jen našeho rozhodnutí, které se nemůže opřít o předem daná pravidla, ale musí rozetnout nerozhodnutelné.
V podobném smyslu píše německá teoložka Dorothee Sölleová v knize Fantazie a poslušnost: „Poslušný člověk není jen nádeník, který plní rozkazy, nýbrž je sám zákonodárce. A to vždy znovu, v každé nové situaci, neboť Boží vůle mu nikdy nebyla sdělena v definitivní formulaci, která by platila jednou provždy. Taková pevně fixovaná formulace by Boží vůli nutně zkreslila, stala by se čímsi minulým, dalším generacím nesrozumitelným.“ Podobu „poslušnosti“, jíž nejde o bezduché uplatňování takzvaných věčných hodnot ani o bezbolestně snadné stanovení nových zákonů, označuje Sölleová jako fantazii. Jde o naši tvořivou odpověď v jedinečné situaci, jíž jsme zasaženi a které usilujeme být právi.
Rozkaz? Oznámení Teolog a biblista Martin Prudký v přednášce Význam Desatera pro pluralistickou společnost uvádí, že Desatero „k univerzální platnosti cílí, směřuje k absolutnímu nároku kladených požadavků - ale vychází z konkrétního kontextu jedinečných vztahů a pravidel“. Důkladným ohledáním právě tohoto kontextu biblického Desatera a jedinečné situace jeho zrodu je kniha starozákoníka Jiřího Beneše Desítka aneb Deset slov o Bohu a člověku. (Beneš vychází z jiného členění Desatera než Kiešlowski či katechismus, odtud nesoulad v číslování jednotlivých výroků.)
Beneš starověké příkazy Desatera dehistorizuje a činí z nich živou událost slova -právě tím, že je věrný původnímu textu. Sloveso v klasické hebrejštině nezná indoevropskou kategorii času, proto je Beneš překládá přítomným časem. Samy „příkazy“ Desatera zase nejsou v hebrejštině formulovány rozkazovacím, ale oznamovacím způsobem, navíc tvarem, který signalizuje otevřenost děje, což naznačuje, že spíše než obecně platným souborem zákazů je Desatero naznačením a rozvíjením určité cesty. Jednotlivá slova Desatera nekladou na svého posluchače nárok, ale na prvním místě jej konfrontují se situací, z níž vše vyrůstá a která výroky zevnitř oživuje.
Situaci, která narušuje samostatnost (etického) subjektu, konstatuje první slovo Desatera. Bůh se představuje jako JÁ vytrhující Izrael z otroctví. Důležitost prvního slova naznačuje také skutečnost, že je jím několikrát zdůvodňována platnost ostatních slov Dekalogu. Přesto nejde o naprostou podmíněnost lidské vůle cizími popudy, ale o střetávání a prolínání soběstačnosti a závislosti: „Napětí mezi vyznáním, že Bůh je subjektem (ve mně) a současně objektem (vysvobozuje mě ze sevření), naznačuje, jak jiný a s ničím nesouměřitelný Bůh je a jak je nesnadné o něm cokoli sdělovat.“ Odtud vyznění druhého slova, že člověk zasažený a proměněný touto zkušeností je osvobozován od jakýchkoli obrazů i představ bohů a nakonec i od představy Boha samého.
Třetí slovo (doslovně: neneseš Hospodinovo jméno nadarmo) předně konstatuje vyznavačovo poznamenání Hospodinem a současně jej ujišťuje, že tento (existenciální) cejch má svůj smysl; fakt, že text onen smysl neuvádí, může naznačovat, že oním smyslem je samo nesení Božího poznačení.
Čtvrté slovo o pamatování na den odpočinku opět klade meze aktivitě a zdůrazňuje adresátův soulad s Bohem - důvod nečinění je v tom, že Hospodin přestal, jak uvádí Genesis (2, 3).
Páté slovo, hovořící o vážnosti (tíze) vyznavačových rodičů, neoznamuje, ale vznáší nárok. Snad proto, říká Beneš, že nést tíhu svých rodičů není příjemné a jen málokdo by tak činil přirozeně a spontánně.
Šestá až osmá část Desatera hovoří o tom, že Bohem poznamenaný člověk nezabíjí, nesmilní a nekrade, deváté slovo oznamuje proměnu řeči, závěrečné desáté změnu nejhlubšího nitra člověka (nedychtíš).
Kapitola o devátém slově (Nepromluvíš proti bližnímu svému křivé svědectví), které je v knize doslovně přeloženo jako „Neodpovídáš křivě v bližním svém až do zrady“, ukazuje, jak Beneš neuhýbá před zvláštností hebrejského vyjadřování: „Hebrejština umí vyjádřit spojení ,říci něco někomu‘. Formulace ,neodpovídáš v bližním svém‘ ... naznačuje, že zde neběží o mluvení někoho k někomu, nýbrž někoho někde. Jde o jiný typ řeči: slova, která má bližní slyšet, nejsou slova, která slyší zvenku, nýbrž zevnitř. Tento transcendentní rozměr devátého přikázání dokládá, že nejde o pokyn, a tedy o etický příkaz: mluvit uvnitř svého bližního a nemluvit klam je totiž lidskými silami neuskutečnitelné.“ Závaznost zákona Příkladem toho, že poctivě čtený biblický text nemusí podněcovat jen náboženskou obec, je dílo francouzského filozofa Paula Ricoeura. Biblická inspirace je patrná v mnoha jeho dílech, v knize Myslet Bibli však přímo rozmlouvá s výklady starozákoníka Andrého LaCocqua. Esej o smyslu přikázání „nezabiješ“, nazvaná Milující poslušnost, ukazuje nezastupitelnost vděčné a milující poslušnosti v rámci novodobých právních koncepcí. Ozývá-li se v trestu pomsta a Boží hněv, pak láskou, kterou míní Ricoeur, zase prosvítá Boží milosrdenství.
Trest i milost přesahují racionální ekonomii práva (toto za toto a všem stejně) a opět kladou otázku svobodného a samostatného rozhodování. Ricoeurovi nejde o ukvapené odmítání osvícenského důrazu na autonomní subjekt, který se svobodně rozhoduje jednat tak, aby se jeho počínání stalo obecnou normou. Spíše postupně odkrývá, že rozum se sice může prohlásit jako zákon zakládající, ale nedokáže již zdůvodnit závaznost samu, onen mystický základ autority, jak nazvali tuto zkušenost hranice rozumu Montaigne a Pascal.
Závaznost zákona jako by vždy předcházela svobodnému rozhodnutí vůle, je vždy již zde, říká Ricoeur. Nad koncepcemi „komunikativního rozumu“, usilujícími o shodu v dialogu (Habermas, Appel) Ricoeur vyjadřuje přesvědčení, že právě láska může garantovat jedinečnost, jinakost i vzájemnost partnerů rozhovoru jako podmínky opravdové dialogické struktury; nikoli rozum, ale láska může ochránit dialog před návratem monologu. Jedinečnost, konkrétnost a výstřednost lásky jistě nemůže nahradit univerzální, nutně neosobní a všem stejně měřící charakter zákona, ale může v něm vyvolat jistý neklid.
Mnohem výstižnější než obecné úvahy však bývá konkrétní zkušenost. Smysl bájné scény hřmění, blýskání a pronikavého zvuku polnice, která provází vyhlášení Desatera a vyjadřuje jeho božský původ, se Ricoeur pokouší zachovat odkazem na zkušenost narození dítěte. Pro tuto zkušenost je totiž příznačná určitá „zakládající pasivita“ či prožitek milosti (jsi obdarován, proto...). „Pouhý fakt, že dítě je zde, sama křehkost dítěte zavazuje. Možná že narození - dítěte, ale stejně tak všeho, co podléhá zákonu zrození, růstu a umírání - je ta nejlepší příležitost, kdy k lidem přichází něco z onoho ,Miluj mě!‘.“
***
I. V jednoho Boha věřit budeš.
II. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
III. Pomni, abys den sváteční světil.
IV. Cti otce svého i matku svou,
abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
V. Nezabiješ.
VI. Nesesmilníš.
VII. Nepokradeš.
VIII. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
IX. Nepožádáš manželky bližního svého.
X. Aniž požádáš statku jeho.
Desítka aneb Deset slov o Bohu a člověku Jiří Beneš Vydalo nakladatelství Návrat domů, Praha 2008. 220 stran. Fantazie a poslušnost.
Úvahy o budoucí křesťanské etice Dorothee Sölleová Přeložili František Potměšil a Karel Trusina. Vydalo nakladatelství Kalich, Praha 2008. 135 stran. Dekalog I-X Série televizních filmů. Režie Krzysztof Kiešlowski. Polsko 1988. Thinking Biblically: Exegetical and Hermeneutical Studies André LaCocque - Paul Ricoeur Vydal The University of Chicago Press 2003. 441 strana. Síla zákona Jacques Derrida Přeložil Miroslav Petříček. Vydalo nakladatelství Oikoymenh, Praha 2002. 88 stran.
Majestátnost zákona či jeho Božský původ se v Kiešlowského cyklu neklade jako samozřejmá teze. Síla majestátu se nás uprostřed jedinečných situací pouze dotýká: náhlým pohledem, gestem, nebo dokonce sebezmařením.
Desatero vymezuje vztahy mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. Chápeme je však správně jako příkazy? A chápeme dobře sebe, chceme-li je „pouze“ poslouchat?
O autorovi| Jan Heczko, bohemista
