Stres posiluje informace uložené hluboko v paměti. Vzpomínka na hrůzný zážitek se tak může nově propojit se starými vzpomínkami na běžné události. Z nově vzniklé asociace pak vzklíčí posttraumatický stresový syndrom, který oběti trýzní dlouhé měsíce nebo i roky.
Co jste dělali ve chvíli, kdy zavraždili Kennedyho?
Emoce mají nad naší pamětí magickou moc. Generace Američanů, která zažila atentát na prezidenta Kennedyho, si po zbytek života pamatovala, co dělali, když se šokující zprávu o zavraždění hlavy státu dozvěděli. Silné emoce jim vryly ten okamžik nesmazatelně do paměti.
Podobné reakce nejsou nijak neobvyklé. Situace, které vzbuzují emoce, jsou pro nás významné. Když naši zvířecí předkové prožívali blaho ze zahnání hladu, bylo pro ně klíčové, aby si zapamatovali, kde a jak potravu získali. Když je vyděsil střet s šelmou, bylo pro ně životně důležité, aby si uložili do paměti okolnosti krizové situace a příště se jí vyhnuli. Dlouhodobý stres však paměti nesvědčí. Své by mohli vyprávět třeba manažeři, kteří „nevědí, kde jim hlava stojí“ a pak propásnou důležitý termín nebo schůzku. V krajní situaci může silný stres navodit dokonce dočasnou ztrátu paměti.
Prapodivně se chová mozek lidí postižených tzv. posttraumatickým stresovým syndromem. Těm se neodbytně vracejí vzpomínky na děsivý zážitek a trápí je jako noční můry. Syndrom postihuje oběti násilných trestných činů, vojáky, záchranáře, účastníky těžkých dopravních nehod, ale třeba i děti vystavené těžké šikaně nebo lidi, kteří přežili přírodní katastrofu. Děsivý zážitek vyvolá posttraumatický stresový syndrom u třetiny postižených.
Úspěch české vědy Při syndromu vyplouvají děsivé vzpomínky na povrch bez zjevné příčiny, v situacích, které nemají s hrůznými událostmi z minulosti žádnou zjevnou spojitost. Jak je to možné? Odpověď naznačila práce mezinárodního týmu vedeného Andrém Fentonem, působícím nyní na New York University. Pro českou vědu je potěšující, že vlastní objev byl učiněn na Fyziologickém ústavu AV ČR, kde Fenton několik let působil. Společně s Karlem Ježkem se věnovali vlivu stresu na časovou organizaci paměťových stop. Jejich překvapující zjištění, doplněné o další měření v zámoří a nyní zveřejněné prestižním vědeckým časopisem PLoS Biology dokazuje, že silný stres posiluje v mozku hotové vzpomínky, které nemají se stresujícím zážitkem nic společného.
Na počátku objevu byl celkem jednoduchý experiment. Vědci nechali vyhladovět laboratorní potkany a pak je pouštěli do bludiště ve tvaru T, kde se zvířata naučila hledat potravu v jednom z ramen. Na druhý den připravili vědci potkanům nepříjemný zážitek. Dali je do nádoby s vodou, která byla krytá víkem, a potkani z ní nemohli utéct.
Polovina potkanů se dostala do hluboké nádoby, kde museli 20 minut plavat. Druhá polovina měla větší štěstí. V jejich nádobě byl jen centimetr vody. Potkani sice stáli v mokru, ale byli ušetřeni vyčerpávajícího plavání. Jak prokázala kontrolní měření, potkani přinucení k plavání prodělali velmi silný stres. V krvi jim kolovalo třikrát tolik stresových hormonů, než když byli v klidu. Potkani s namočenými tlapkami zůstávali v relativní pohodě.
Další den čekalo potkany opakování úlohy v bludišti. Zvířata, která prožila děs v hluboké nádobě s vodou, podávala jasně lepší výkon. Vzpomínka, do kterého ramene musí zahnout, aby byli odměněni potravou, se jim v paměti zjevně upevnila. To bylo samo o sobě úžasné zjištění. Stres posílil vzpomínku na událost, která s koupelí v nádobě s vodou nijak nesouvisela.
Vědce zajímalo, zda stres posílí i vzpomínku na nepříjemný zážitek. Naučili proto potkany, aby se jedné části bludiště vyhýbali. Pokud zvíře do tohoto „zakázaného rohu“ vlezlo, dostalo mírnou elektrickou ranku do tlapek. Také tito potkani následujícího dne absolvovali nedobrovolnou koupel a také oni byli o den později přezkoušeni z toho, jak si pamatují zákaz návštěvy vybrané části bludiště. I v tomto případě byla naučená informace upevněna stresem z namáhavého plavání v uzavřené nádobě. Posílení vzpomínky vydrželo ještě šest dnů po nedobrovolné koupeli.
Je známo, že stres pomáhá uložit do trvalé paměti informace z krátkodobé paměti, které bychom jinak asi zapomněli. To je zřejmé z příkladu Američanů, kteří si zapamatovali, co dělali, když se dozvěděli o atentátu na prezidenta Kennedyho.
André Fenton a jeho spolupracovníci dokázali, že stres oživuje i vzpomínky uložené do dlouhodobé paměti. V sérii důmyslných experimentů odhalili vědci další podrobnosti celého procesu. Když potkanům dočasně vyřadili z činnosti jednu mozkovou hemisféru, prokázali, že stres napomáhá přesunu informací z jedné poloviny mozku do druhé. Jiné pokusy odhalily, že pro posílení vzpomínky stresem je klíčová správná funkce části mozku označované jako hipokampus. O té se už dlouho ví, že sehrává důležitou roli při ukládání informací do trvalé paměti. Studie Ježka a spol. tak otevírá cestu k pochopení mechanismů vzniku posttraumatického stresového syndromu a dalších onemocnění.
Jak zabránit nežádoucímu propojení vzpomínek Silný stresující zážitek může v lidském mozku posílit celou řadu vzpomínek, které byly již dříve uloženy do paměti a s děsivým prožitkem nemají přímou souvislost. Vědci nevylučují ani možnost, že stres může některé vzpomínky v trvalé paměti oslabit. Za převažující však považují zesílení vzpomínek stresem. Protože stres posiluje najednou větší množství vzpomínek, může dojít k jejich vzájemnému propojení. V lidské mysli se tak vytvoří mylný dojem vzájemných souvislostí mezi událostmi, které člověk před silným stresujícím zážitkem nijak nespojoval. Děsivá vzpomínka na traumatizující zážitek se tak propojí s původně zcela neškodnými vzpomínkami na běžné každodenní události. Zdánlivě banální vzpomínka pak asociací oživí i vzpomínky na hrůzný zážitek.
Pro vytvoření nových vzpomínek spojených se vznikem posttraumatického stresového syndromu se zdá důležitý i spánek. Nedávný experiment vědců z Yale University ukázal, že pokud se dobrovolníci po stresujícím zážitku nevyspali, pronásledovaly je nepříjemné vzpomínky s mnohem menší intenzitou. Nedostatek spánku zjevně nedovolil, aby se nová stresující zkušenost propojila s jinými vzpomínkami a byla následně jejich prostřednictvím vyvolávána. Studie týmu vedeného Kenichim Kuriyamou, publikovaná ve vědeckém časopise Biological Psychiatry, naznačuje, že nespavost, jež často pronásleduje oběti děsivých prožitků, nemusí být postiženému člověku na škodu. Naopak může jeho mozek ochránit před mnohem vážnějšími dlouhodobými obtížemi.
***
Oběti násilných trestných činů, vojáky, záchranáře, účastníky tragických dopravních nehod ale i děti vystavené těžké šikaně nebo lidi, kteří přežili katastrofu, postihuje tzv. posttraumatický stresový syndrom. Vrací se jim vzpomínky na děsivý zážitek v situacích, které nemají s hrůznými událostmi z minulosti žádnou spojitost.
Proč silný stres propojuje běžné a děsivé vzpomínky? Tuto otázku zkoumal mezinárodní tým vedený André Fentonem z New York University.
Pokusy na potkanech dokázaly, že stres oživuje vzpomínky uložené do dlouhodobé paměti. Zároveň se prokázalo, že stres napomáhá přesunu informací z jedné poloviny mozku do druhé.
Pokusy také ukázaly, že když se dobrovolníci po stresujícím zážitku nevyspali, pronásledovaly je nepříjemné vzpomínky s mnohem menší intenzitou. Nespavost, která často pronásleduje oběti děsivých prožitků, je patrně pojistkou chránící mozek před vážnými dlouhodobými obtížemi.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
