Film Kanaďana Denyse Arcanda Invaze barbarů dostal sice v roce 2004 Oscara, málokdo by si ale na něj vzpomněl, když by měl vyjmenovat nejdůležitější politické filmy poslední dekády. Jenže ten film vypovídá o naší době víc než všechny pseudodokumenty Michaela Moorea dohromady. Je vystavěn na kontrastu hlavního hrdiny, typického „osmašedesátnického“ intelektuála, a jeho syna, který pracuje na finančních trzích v Londýně. Ideologie, které hýbaly otcovým životem, jsou mu úplně lhostejné. Otec se zase dívá s despektem na synův svět anglosaského kapitalismu. Takto se syn snaží objasnit svou práci otcovým přátelům: „Produkuješ ropu za tolik a tolik dolarů a prodáváš ji za tolik a tolik dolarů.
Ale chceš omezit svou expozici vůči kolísání cen ropy. Jak? Jdeš za mnou a uděláme swap. To je deal, kdy ti moje banka platí stanovenou cenu a ty mi platíš tu kolísající tržní cenu. Uzavřeš kontrakt, že budeš prodávat ropu po předem stanovenou dobu za předem stanovenou cenu. Zkrátka řídím finanční riziko.“
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Podstatu těchto kejklů otec a jeho přátelé nejspíš nikdy nepochopí. Vědí jen, že za ně syn bere peníze, jaké oni v životě neviděli. A jaké má tento bezstarostný mladík koníčky? Po večerech hraje na počítači „střílečky“! Pro stárnoucí intelektuály to symbolizuje jediný závěr: světu vládnou „barbarské“ děti.
Také většina z nás rozumí obchodům, kterými Jérome Kerviel připravil Société Générale o pět miliard eur, asi tak málo jako intelektuálové v Invazích barbarů. Kdo dokázal držet krok s gymnaziální matematikou, nanejvýš rámcově pochopí, o čem je řeč; kdo ji vzdal u derivací, nemá šanci. Pro většinu z nás jsou světové finanční trhy stejně nepochopitelné jako teoretická fyzika.
To, že náš svět spočívá na pilířích, které většina z nás obyčejných smrtelníků nikdy neuvidí, platí od počátku západní civilizace a nic se v tom nezměnilo. Géniové komunikují nikoli se svými současníky, ale se sobě rovnými napříč staletími. Slavnou velkou Fermatovu větu, kterou její autor formuloval v 17. století, se podařilo dokázat až v roce 1994. V posledních stoletích ale nastala změna: ty pilíře poznání, jež byly původně čistě abstraktní, začaly nabývat hmotnou podobu - začaly se proměňovat v technický pokrok. Jeho plody dnes považujeme za naše samozřejmé právo, závisíme na nich, ale jejich abstraktním základům vůbec nerozumíme. Nezbývá nám než věřit.
Odpověď nám chybí Zkusme si cvičně představit, že by zítra začal Václav Klaus tvrdit, že ve skutečnosti Slunce obíhá okolo Země. Ten už se definitivně zbláznil, říkali by všichni. Ale kolik žije v této zemi lidí, kteří by mu to dokázali vyvrátit? Kdyby Klaus ocitoval pár argumentů ptolemaiovských astronomů, většina z nás by se bezmocně drbala na hlavě a zjišťovala by, že na to nemá odpověď. Pro většinu z nás je zdrojem jistoty, že se Země otáčí kolem Slunce, to, že to říkají všichni. Což je ovšem něco jiného než důkaz.
V minulých stoletích při objevování vědecké pravdy hrozilo nanejvýš to, že někoho upálili nebo se nějaký matematik zbláznil. Dnes může chybná vysoká matematika způsobit globální finanční krizi -právě to se přihodilo fondu Long-Term Capital Management. Tvůrci jeho investiční strategie získali v roce 1997 Nobelovu cenu za ekonomii. Hned následující rok fond najednou ztratil 4,6 miliardy dolarů a americká centrální banka musela zorganizovat jeho záchranu. A dnes kvůli tomu, že si jedno francouzské „barbarské dítě“ potřebovalo cosi dokázat, mohli klienti Komerční banky přijít o své celoživotní úspory (samozřejmě přeháníme).
Hlavně nikoho nenuťte myslet Kervielovi kolegové ovšem to „barbarské dítě“ vidí jinak. Mají pro něj jedno slovo: průměrný. Prý žádná finanční hvězda, vydělával „jen“ 100 000 eur ročně (průměrný plat ve Francii je něco přes 30 000 eur). A neobchodoval s lahůdkovými finančními produkty, kterými se Société Générale pyšní, ale s „obyčejnými“ burzovními indexy. Na takovou průměrnost většina lidí nemůže ani pomyslet. A tato většina je ukolébávána v tom, že to nevadí.
Populární kultura, média, ale i vzdělávací politika se jí vlichocují svým příkazem číslo jedna: hlavně nikoho nenutit myslet. Zprávy musí být kratší, aby se posluchači nenudili, a ve školách se děti nemají přetěžovat nějakými základy, ale hlavně učit komunikovat. K porozumění tomu, co se odehrává na globálních trzích, ovšem takto nelze dospět. Stejně tak k tomu, jak funguje počítač, letadlo nebo mobilní telefon.
Byly doby, kdy se zdálo, že civilizace je úspěšný zápas se závislostí na nevyzpytatelných silách přírody. Dnes jsme na silách, kterým nerozumíme, závislí víc než kdy předtím. A bude to jen horší.
Příslušníci elity, kde je sto tisíc eur ročně slabý průměr a jednoduché deriváty stará vesta, se mohou této většině tiše smát. I oni jsou ovšem bezbranní proti jednomu osamělému mladíkovi, kterému se začne něco nevyzpytatelného dít v hlavě.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
