Paní učitelko, nemohl by brácha (ségra) chodit taky sem, do zvláštní, abysme tu byli spolu? - Tuhle větu v různých obměnách slýchala má žena nesčetněkrát za těch třicet let, co učila na zvláštní škole. Vzpomněl jsem si na ni, když minulý týden Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl, že náš stát musí vyplatit odškodné čtyři tisíce eur každé z osmnácti romských rodin, jež se už sedm let soudí o to, že jejich děti byly poslány do zvláštních škol na základě diskriminace, tudíž neprávem.
Jen málokdy si troufnu tvrdit, že vidím do něčeho lépe než soud, navíc mezinárodní. Na rozdíl od něj jsem ale těch třicet let s manželkou absolvoval a osudy stovek dětí, které jí prošly rukama - z nichž byla v průměru romských tak třetina - vnímal velmi zblízka. Navštěvoval jsem s ní rodiny tak asociální, že se sama do nich bála jít, přemlouval jsem spolu s ní rodiče, často pologramotné, delikventní či totálně propadlé alkoholu, aby vůbec dítě do školy poslali.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Nebo rodiče přemlouvala, aby alespoň dohlédli, zda tam dítě ráno opravdu odejde.
Už tehdy, za socialismu, spousta z nich žila z podpory. Jen se ta podpora jmenovala invalidní důchod nebo vleklá neschopenka. Museli jsme tam chodit osobně, protože poznámky v žákovské neměly cenu; buď je nikdo nepřečetl, nebo ani přečíst neuměl. A přesvědčujte někoho, kdo si sám myslí, že vzdělání je zbytečnost, aby své dítě do školy (alespoň zvláštní, tedy daleko méně náročné) nutil.
Existovaly i rodiny (jak romské, tak neromské), které se rozčilovaly, že jejich dítě do zvláštní školy nepatří. Ale poměrně propracovaný systém (jehož účelem bylo právě vyloučit osobní diskriminaci) je nakonec přesvědčil. Nikdo na základní škole nemohl sám o sobě rozhodnout, že dítě na učivo tzv. nemá. Jen vyslal signál okresní pedagogickopsychologické poradně, že něco není v pořádku, ta na základě standardních testů a vyšetření doporučila nejdřív zvláštní režim v normální třídě a teprve beznadějné případy, kterým opakovaně hrozilo propadání, doporučila (opět po diskusi s rodiči) do zvláštní školy. Štrasburským soudcům by šla hlava kolem A ejhle - často se stal zázrak. Pomalejší a stresované dítě pookřálo, získalo sebevědomí, protože najednou nenosilo domů pětky, nýbrž dvojky a v kolektivu sobě rovných se nezřídka začalo do školy těšit! Ba co víc - samo začalo přesvědčovat své rodiče i sourozence, že ve zvláštní je to lepší. Aby ne, když místo třiceti žáků v přecpaných třídách se učitelka mohla daleko víc věnovat žákům dvanácti či patnácti.
Docházelo pak k tak kuriózním situacím, že by z nich štrasburskému soudu šla hlava kolem: zatímco první dítě rodiče do zvláštní školy poslat nechtěli, druhé, třetí, šesté tam už vodili k zápisu sami. A jen těžko chápali, že bez „síta“ psychologů a vyšetření to jen tak nejde.
Zvláštní školy zmizely; před dvěma roky se po všeobecné kritice rozpustily v normálních školách s tzv. speciálními vzdělávacími programy. Nechci zpochybňovat nároky konkrétních osmnácti rodin, které se po létech dočkají odškodnění; natolik do jejich životů a do intelektu jejich dětí, dnes už většinou dospělých, nevidím. Ale obávám se, že nyní, po průlomovém rozsudku ze
Štrasburku, se možná opět zombie
Zvláštní školy vynoří. Jako duch, strašidlo na úrovni rasistické segregace, kterým se mohou ohánět stovky dalších rodin. A lisovat ze státu peníze tvrzením, že i jejich dětem bylo ublíženo, když se nemohly vzdělávat stejně jako ostatní.
Jen nevím, jak se zachová Evropský soud pro lidská práva, až se mu na stole začnou vršit stížnosti i od neromských rodin, které budou tvrdit, že jejich děti do zvláštní školy nepatřily. A těch je podstatně víc.
Jak najednou obstojí jeho zdůvodnění rozsudku, že český systém školství byl segregační? Doplní jej v tom smyslu, že segregace může být i intelektuální? Že jsou oběťmi špatného systému vlastně všechny, které oddělil jako pomaleji či obtížně vzdělavatelné, zatímco z řady z nich dnes mohli být akademici? Nebo jim právo na stejné odškodnění Štrasburk odepře - a bude je vlastně diskriminovat? Jen proto, že nejsou Romové? A kam by se se stížností na diskriminaci obrátili pak oni?
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
Nikdo na základní škole nemohl sám o sobě rozhodnout, že dítě na učivo tzv. nemá. Jen vyslal signál okresní poradně.
Poznámky v žákovské neměly cenu; buď je nikdo nepřečetl, nebo ani přečíst neuměl. A přesvědčujte někoho, kdo si sám myslí, že vzdělání je zbytečnost, aby dítě do školy nutil.
O autorovi| Josef Klíma, reportér TV Nova
