Za vraždu mladé ženy dostal Brit Sean Hodgson doživotí. Za mřížemi strávil celých 27 let, než se díky analýze DNA zjistilo, že je nevinný. Příští týden má muž, kterému je nyní 58 let, opustit vězení.
Analýza dědičné informace, relativně mladá kriminalistická metoda, už odhalila stovky justičních omylů a mnozí ji považují za bezvýhradně průkaznou. Přesto bychom k ní neměli přistupovat se slepou důvěrou. I tato „stoprocentní“ metoda může selhávat, varovali vědci, kteří se v únoru sjeli do Denveru na setkání americké akademie forenzních věd, aby diskutovali o kriminalistických metodách.
„Analýza DNA je velmi užitečná. Nemůžeme ji ale považovat za všelék,“ řekl Brian Gestring z Cedar Crest College v pennsylvánském Allentownu. Zkoumání dědičné informace je poměrně nákladné. Podle Gestringa někdy víra v neomylnost této metody vede k tomu, že se testy DNA provádějí na úkor všech ostatních laboratorních šetření, i když ta by často mohla prozradit více.
Analýza dědičné informace je prospěšná jen u zhruba deseti procent vražd, uvádí zase Michael Baden, šéf policejní patologie ve státě New York v časopise New Scientist. Ale právě v těchto případech bývá obvykle k dispozici také řada jiných důkazů.
Neomylný „lovec“ chyb?
Genetikům dnes postačí i pouhá šupinka kůže, třeba jen deset buněk, aby izolovali DNA. Dovedou ji získat se slin, krve, ale třeba i z tkáně zakonzervované formalínem nebo z kostí starých několik desetiletí (podrobněji viz text Analýza ... ).
„Chybovost genetické analýzy však může v kriminalistice dosahovat dvou až pěti procent,“ upozorňuje Daniel Vaněk ze společnosti Forenzní DNA servis. Genetik, který dříve působil v Kriminalistickém ústavu Praha a stál u zrodu tamní laboratoře specializované na kriminalistickou genetickou expertizu, nabádá k ostražitosti: „V 90. letech proběhl ve Spojených státech celoplošný audit laboratoří provádějících analýzu DNA. Zjistilo se, že bez velice přísných pravidel a kontroly laboratoří je pravděpodobnost omylu velká, a že už k nim také dochází.“ Připomíná slavný projekt Innocence (Nevinnost), který se snaží osvobozovat nespravedlivě odsouzené. Genetika tam zpravidla vystupuje v roli „lovce“ chyb. „Jak se ale v poslední době ukazuje, i analýza DNA může dojít k chybnému výsledku. Až v deseti procentech případů je ji potřeba provést znovu,“ podotýká Daniel Vaněk.
Některé problémy lze „vychytat“ snadno, jiné pouze obtížně. „Dědičná informace jednovaječných dvojčat je po narození identická. Protože však nepatrně podléhá vlivu prostředí, lze se zvyšujícím se věkem a životem v odlišných podmínkách předpokládat vznik miniaturních rozdílů,“ vysvětluje Roman Hradil, zástupce vedoucího odboru kriminalistických identifikací z Kriminalistického ústavu Praha. Jejich prokázání je ovšem podle Hradila natolik časově a finančně náročné, že ho prakticky nelze provést. O dvojčeti se však zpravidla ví a detektivové ho mohou do svých úvah o pachateli zahrnout.
Ovšem člověk v sobě někdy může mít dvě různé DNA. Genetickou identitu do určité míry mění třeba transplantace kostní dřeně. Pacient má krev, přesněji bílé krvinky s genetickým profilem dárce. Když se taková krevní stopa najde na místě činu, vydá se policie za dárcem. „Situace se může uspokojivě vysvětlit, a nebo také nemusí,“ poznamenává Daniel Vaněk. Dalším problémem u transplantace je míchání dědičných informací. „Ústní stěr, který se v kriminalistice běžně používá ke kontrolním analýzám, obsahuje sliny s původní DNA a krev s dědičnou informací dárce. Téměř každý dospělý člověk totiž krvácí z dásní,“ říká český genetik. Vzniklá směs bude hůře čitelná a nález „dvou v jednom“ nejspíše odborníci v první chvíli vyhodnotí jako chybu. Je otázkou, zda test zopakují, a dojdou ke správnému závěru.
Také krevní transfuze přináší „novou“ krev podobně jako transplantace, ale její dopady jsou jiné. Vrah, který by se před činem „nadopoval“ cizí krví, kriminalisty nezmate. „V krevní transfuzi nedostáváme bílé, ale jen červené krvinky, a ty nemají jádro, takže se dárcova dědičná informace nepřenese,“ vysvětluje Daniel Vaněk.
Dvojče uvnitř lidského těla Když Američanka Lydia Fairchildová čekala třetí dítě, rozešla se s partnerem. Proto požádala úřady o podporu v mateřství. Rutinní test DNA však prokázal, že není matkou ani jednoho z dětí. Lydia čelila obvinění z pokusu o zneužití sociálního systému. Až detailní analýza ukázala, že ženiny pohlavní orgány obsahují buňky její nenarozené sestry.
„Mnohá těhotenství, až deset procent, začínají jako vícečetná. Jedno vajíčko časem zmizí – rozplyne se, nebo splyne s druhým. Pak může docházet k mikrochimerismům. Člověk má tedy v některých částech těla buňky sourozence,“ vysvětluje Daniel Vaněk. Pro kriminalisty to velkou komplikaci znamenat nemusí, protože by zachytili genetický materiál blízkého příbuzného.
„Ke dvojí dědičné informaci u jednoho člověka by mohla v budoucnu vést i léčba kmenovými buňkami,“ poznamenává Roman Hradil. Zatím se však její používání spíše testuje.
Genetický profil se mění také po onemocnění rakovinou. „Když analyzujeme vzorek, který obsahuje nádorové buňky, může být obtížné odečíst správný DNA profil,“ podotýká Daniel Vaněk.
Pokračování na straně 27 DNA jako důkaz někdy...
Dokončení ze strany 25
Vysvětluje, že někdy má laboratoř k dispozici třeba jen kousek tkáně z lékařské pitvy zalitý navíc v parafínu a fixovaný formalínem. „Už to ztěžuje zpracování vzorku. Navíc nevíme, zda nepochází z rakovinné tkáně. Pokud ano, můžeme dostat falešný výsledek,“ upozorňuje český genetik.
Velkou slabinou analýzy DNA je fakt, že nelze určit stáří nalezeného genetického materiálu. Otevírá se tak prostor pro manipulaci s důkazy: nedopalek z cigarety, vykouřené třeba měsíc před vraždou, přenesený na místo činu, může snadno usvědčit nevinného.
Divoký západ v české genetice „Když ke všem jmenovaným rizikům přiřadíme určité pravděpodobnosti, vynásobíme je a připočteme chyby personálu, prošlé chemikálie nebo špatně kalibrovanou techniku dostaneme se k poměrně vysokému číslu možné chybovosti. Uvádí se až pět procent,“ shrnuje Daniel Vaněk.
Zmiňuje, že vše začíná už u samotného odběru vzorků. „V televizních zprávách celkem často vidíme záběry z ohledávání místa činu, policisté však na sobě nikdy nemají potřebné ochranné prostředky. Sám si při práci vždycky beru kombinézu s kapucí, roušku, rukavice a návleky na boty, abych místo nekontaminoval nebo omylem nepřenesl stopu někam jinam,“ poznamenává Daniel Vaněk. Policistům však podle něj takové vybavení často nikdo nekoupí. A mnozí si navíc říkají, proč pracovat v rukavicích, když se v nich zbytečně potím? A jelikož má právo odebírat vzorky na místě činu pouze policie, nezávislý dohled chybí.
Ani v genetických laboratořích není situace povzbudivější: Do těch amerických může kdykoliv přijít neohlášená kontrola, a pokud na pracovišti objeví třeba prošlé chemikálie, okamžitě ho zavře.
„V Česku ovšem všichni svorně tvrdí, my chyby neděláme, a brání se vzniku regulačního orgánu, který by na ně dohlížel. A pokud už se někdo dobrovolně akreditoval, tak kontroly jsou stejně dlouho dopředu ohlášené a laboratoř může navíc ovlivnit i to, kdo na ni přijde dohlížet,“ popisuje Daniel Vaněk. Dále upozorňuje, že v naší republice chybí zákon o DNA, který by stanovoval základní parametry laboratoří, kontrolní mechanismy nebo požadavky na vzdělání expertů. Na půdě Československé společnosti pro forenzní genetiku se Daniel Vaněk podílel na přípravě jeho návrhu, ale prosadit se ho zatím nepodařilo.
„Analýzu dědičné informace u nás může dělat v podstatě kdokoliv, je to volná živnost,“ přibližuje Daniel Vaněk nynější Divoký západ v české genetice.
Na to navazuje další problém: špatná interpretace nebo nepochopení výsledků. „Humanitně vzdělaný soudce spoléhá na posudek znalce. Ten však vůbec nemusí mít vystudovanou genetiku nebo má v oboru mizivé zkušenosti a vzorky DNA ani sám neumí analyzovat,“ říká Vaněk, který jako znalec obhajoby revidoval několik soudních rozsudků. Připomíná, že se už setkal s případy, kdy se soudce přiklonil k posudku znalce obžaloby, kterému přitom chybělo vysokoškolské vzdělání v nějakém genetickém oboru. Závěry fundovanějšího experta obhajoby zcela ignoroval. Jindy zase pro obžalobu i obhajobu pracoval v jednom případě tentýž znalec, uvádí další „perličku“ ze soudní síně Daniel Vaněk.
Český genetik také varuje, že současný stav dříve nebo později vyústí v justiční omyl. Připouští však, že se to už klidně mohlo stát: „O obnově procesu rozhoduje stejný soudce, který dotyčného poslal za mříže. Bude si přidělávat práci a dovolí, aby se zjistilo, že udělal chybu?“
Stačí, aby soudce prohlásil, že si je svým rozhodnutím jistý, a nepovolil další důkazy. A ani jejich obstarávání není právě jednoduché. Kriminalistické laboratoře nemají povinnost uchovat část biologického vzorku pro nezávislou analýzu obhajoby.
„Pokud se zákonné podmínky změní, budeme je samozřejmě respektovat. Zatím analyzují stopy pouze znalci, kteří o to byli požádáni. Jednotlivé vzorky zajištěné například stěrem obsahují často tak málo využitelného materiálu, že se spotřebují už při první analýze,“ vysvětluje Roman Hradil. S tím má praktické zkušenosti Daniel Vaněk. Když žádá kriminalistické laboratoře o poskytnutí vzorku pro opakovanou analýzu, dozvídá se, že „nic nezbylo“, nebo se setkává s argumentací, že „na to nemá právo“, i když zákon hovoří jinak. Zmiňuje dokonce i případ, kdy laboratoř vzorky raději zničila, než aby je vydala k přezkoumání. „Ve chvíli, kdy není možné analýzu zopakovat, by ale soud důkaz vůbec neměl brát v potaz,“ domnívá se Daniel Vaněk.
***
Slepá víra v dvojitou šroubovici se může vymstít Jednovaječná dvojčata, transplantace kostní dřeně, onemocnění rakovinou nebo třeba chimérismus mohou zmást experty provádějící analýzu DNA v kriminalistických laboratořích. Když ke všem jmenovaným rizikům přiřadíme určité pravděpodobnosti, vynásobíme je a připočteme chyby personálu, prošlé chemikálie nebo špatně kalibrovanou techniku, dostaneme se k chybovosti až pět procent.
Otcové genetického otisku Brit Alec Jeffreys vyvinul metodu odhalující individuální rozdíly mezi dědičnými informacemi různých lidí už v roce 1984. Technice se začalo říkat „DNA fingerprinting“, tedy volně přeloženo „genetický otisk prstu“. Ve stejné době zveřejnil Američan Kary Mullis svůj příspěvek ke genetickému otisku: metodu zvanou polymerázová řetězová reakce (PCR), která umožňovala namnožit vybraný úsek DNA. Kriminalisté tak mohou i z malého množství stop zajištěných na místě činu získat dědičnou informaci pachatele. Dnes otisk DNA usvědčuje zločince, napravuje justiční omyly a pomáhá při identifikaci obětí tragédií, třeba leteckých neštěstí.
Krátce po sametové revoluci se analýza DNA začala v kriminalistice používat i u nás.
Prvním usvědčeným zločincem se v roce 1990 stal Milan Lubas, vrah mladé studentky. Byl odsouzen na 23 let, a po třech letech za mřížemi spáchal sebevraždu.
V poslední době se ukazuje, že i „zázračná“ genetická analýza může selhávat. Důvodů je celá řada. Patří mezi ně i chyby, ke kterým dochází při odběru vzorků na místě činu nebo následně během práce v laboratoři. To se asi stalo v případě dvojnásobné vraždy, ze které byl obviněn hráč amerického fotbalu a pozdější televizní komentátor a příležitostný herec O. J. Simpson. Když se na rukavici z místa činu našel protisrážlivý přípravek, který tam neměl co dělat, obhájci ho z případu vysekali.
Analýza DNA zabere několik hodin, ale třeba také týdny nebo měsíce, v závislosti na konkrétním vzorku. Odborníci si však při práci často vystačí s poměrně malým množstvím biologického materiálu. Genetický profil získají i z pouhých pěti nebo deseti buněk. K pochybením dochází už při samotném odběru vzorků pro analýzu DNA
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
