Jsou fondy pro vzdělání, nebo vzdělávací průmysl?
Když se před Českou republikou otevíraly brány Evropské unie, panovalo jisté očekávání, jaké to bude pěkné, až se spustí dotační déšť. A zatímco v některých směrech - především v takzvané regionální politice, kde pomyšlení na dotace mobilizuje organizovaný zločin, který si chce sáhnout na velké peníze - dotační politika vysloveně škodí, proti evropským penězům do školství a vzdělávacího systému vůbec nelze v zásadě namítat nic. To je doména veřejných peněz a ministr financí vždycky ocení, pokud jich co nejvíc přijde z Unie. Tady nejde o to, jestli utrácet, ale jak.
A jak tedy ministerstvo školství zatím příležitostí, které nabízejí evropské fondy, využilo? Průběžná bilance není oslňující. V poločase unijního rozpočtu pro léta 2007 až 2013 dosud žádná z šesti velkých naplánovaných investic do vědy a technologií neprošla schvalovacím řízením v Bruselu. U menších projektů je situace nepřehledná, mnohé schválené dotace jistě přinesou něco dobrého, u jiných je už ovšem z názvu jasné, že tu nejde o peníze do vzdělání, ale spíš do vzdělávacího průmyslu. Oč užitečnější asi budou projekty typu Vytvoření implementace edukačního systému podpory pohybové aktivity na českém akademickém poli než řekněme konzultační služby, které pražský magistrát zadával kvůli Opencard?
Evidentně tu vzniká břemeno, které hrozí zůstat státu uvázané kolem krku i ve chvíli, kdy se stane čistým plátcem, čili za devět let. Z hlediska věčnosti, kterou se v EU chystáme strávit, těch devět let není mnoho. Pokud jde ministrovi školství o dlouhodobé zdraví resortu, měl by už pomalu přemýšlet, kdy a v jakém tempu tento přisátý průmysl začít odstřihávat - a přitom neohrozit ono kýžené čerpání z evropských fondů. Těžký úkol.
