Ústav pro studium totalitních režimů včera zveřejnil seznam 985 pracovníků komunistické rozvědky. Mezi odtajněnými jmény je například první náměstek ministra vnitra Jiří Komorous, šéf Microsoftu pro Evropu Jan Mühlfeit či specialita Czechinvestu na japonské investice Josef Lébl. PRAHA Mezi současnými špičkami policie, byznysu či diplomacie je stále hodně bývalých příslušníků komunistické státní moci.
Nově na tyto lidi upozornil seznam komunistické rozvědky, který včera zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů. V databázi, která čítá 985 jmen, je k nalezení například první náměstek ministra vnitra Jiří Komorous.
Z jeho osobní karty lze vyčíst, že vystupoval pod krycím jménem Pražan a pracoval na pozici staršího referenta. „V SNB tak už získal určité zkušenosti a byl pravděpodobně určen k budoucímu nasazení do zahraničí,“ popsal blíže Komorousovu pozici šéf ústavu Pavel Žáček. Sám Komorous se brání, v seznamech je prý jen kvůli tomu, že v letech 1988 až 1990 navštěvoval důstojnický internátní kurz. „Posluchači tohoto kurzu byli po dobu studia vedeni v zálohách šéfa rozvědky,“ tvrdí.
Hvězda Microsoftu Mühlfeit byl pro SNB špion Masopust
V seznamech ale figurují i další zajímavé postavy. Jednou z nich je zástupce společnosti Microsoft pro Evropu Jan Mühlfeit. Tato česká hvězda amerického softwarového gigantu nosila krycí jméno Masopust a sloužila v takzvaném odboru vědecko-technické rozvědky. Agenti výše zmíněného oddělení sbírali v osmdesátých letech informace například po Evropě, na Dálném východě nebo v Americe.
Na Dálném východě, přesněji v Japonsku, působil i Josef Lébl. Nynější poradce ředitelky Czechinvestu Alexandry Rudyšanové ukázkově využil svého zahraničního angažmá ve službách Státní bezpečnosti. V Czechinvestu je totiž uznávaným expertem na japonské akvizice. K celé věci se odmítl vyjádřit.
Z jeho osobní karty vyplývá, že i v řadách SNB byl poměrně schopný. Například v roce 1988 dostal od nadřízených odměnu ve výši 1500 korun za to, že se mu v ČSSR podařilo kontaktovat a posléze naverbovat nejmenovaného cizince. Za důsledné plnění služebních úkolů dostával odměny docela často. Na své tokijské působiště nastoupil Lébl v roce 1979 a sloužil tam pravděpodobně až do revoluce v roce 1989. Svou špionážní činnost skrýval pod sousloví vědecko-technická spolupráce.
Ve včera zveřejněných seznamech figurují i lidé, kteří za svou spolupráci se Státní bezpečností už v minulosti zaplatili. Například Pavol Mihál. Ten pracoval jako šéf české pobočky Interpolu a důstojník policejního prezidia. V dubnu 2007 vyšlo najevo, že je veden v seznamech spolupracovníků komunistické StB, přestože měl negativní lustrační osvědčení. Později se zjistilo, že jeho osvědčení zní na jméno Pavel, nikoli Pavol. Mihál posléze od policie odešel. Nyní se objevil i v seznamech rozvědky.
Databáze usvědčuje ze spolupráce s SNB nejen české pohlaváry. Jako rozvědčík z indického Dillí tu figuruje i slovenský velvyslanec v Bosně a Hercegovině Miroslav Mojžita. Ten byl za svou spolupráci s komunistickou Státní bezpečností už v minulosti kritizován, Svůj post si ale zejména kvůli dobré znalosti Balkánu vždy udržel.
Seznam, který včera Ústav pro studium totalitních režimů odtajnil, ještě není zcela kompletní. Podle Žáčka měla rozvědka 1028 příslušníků ke konci listopadu 1989, ústavu se zatím podařilo sestavit seznam 985 lidí. „Budeme se snažit to postupně doplnit,“ řekl Žáček.
Databáze členů komunistické rozvědky je na internetových stránkách strukturována podle systému první správy SNB. Do jejích služeb byli podle Žáčka vybíráni lidé s důslednými prověrkami a ověřeným kladným vztahem k tehdejšímu režimu. „Případy práce pro rozvědku jsou veřejností na jednu stranu bagatelizovány, na druhou stranu nadhodnocovány,“ řekl šéf ústavu.
U většiny lidí je možné nahlédnout do jejich osobní karty, kde jsou podrobnější informace o činnosti jednotlivých rozvědčíků. „V kartách jsou začerněny údaje o činnosti příslušníků po únoru 1990, kdy komunistická rozvědka zanikla,“ vysvětlil Žáček.
Členové první správy SNB byli legalizovaní členové různých institucí. Využívali například některé odbory ministerstva zahraničí, podniky zahraničního obchodu, zastávali funkce v sekretariátu OSN, v UNESCO či v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Byli také na místech v Čedoku, ČSA, v rozhlasu, televizi a na ministerstvech. Na počátku osmdesátých let se počet příslušníků pohyboval mezi 1000 a 1600.
Ústav získal archiválie v roce 2008 od Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy české civilní rozvědky. Podle úřadu dostal ústav 13 500 svazků, které se týkaly například pozorovaných objektů nebo komunikace mezi centrálou komunistické rozvědky v Praze a zpravodajskými skupinami v zahraničí. ÚZSI předal také přes sedm tisíc svazků seznamů tajných spolupracovníků, databáze a kartotéky. Ponechal si zhruba jen pět procent informací, které podléhají utajení.
