Téměř po celou noc – kromě jitra – lze pozorovat Saturn. Poznáte ho snadno, je to „to nejjasnější“, co zahlédneme večer nad jižním obzorem. Jupiter a Venuši musíme hledat na ranní obloze. První vychází po páté hodině, Venuše jej brzo následuje. Velmi nízko nad obzorem, už na světlé obloze, lze zachytit i Mars. Období jeho nejlepší viditelnosti však přijde na sklonku roku.
V polovině dubna se můžeme také podívat na meteorický roj Lyrid. Mezi 16. a 28. dubnem totiž naše Země proletí meziplanetárním proudem drobných prachových částic uvolněných v minulých staletích z jádra komety Thatcher. Pokud některé z nich vletí do zemské atmosféry, prudce se zahřejí a vypaří. My pak na obloze sledujeme světelný doprovod jejich zániku – meteory. Vylétat budou jakoby ze souhvězdí Lyry. Nejvíce bychom jich mohli spatřit kolem 22. dubna, dvě až tři hodiny před svítáním.
Během dubnových večerů se přímo nad našimi hlavami pravidelně objevuje čtveřice stálic z hlavy Draka, tedy souhvězdí, které v podobě písmene „S“ obepíná severní nebeský pól. Podle archeoastronomů pochází toto označení od Sumerů. Ve 4. tisíciletí př. n. l. zaujímal na obloze výjimečné místo. Tehdy se severní nebeský pól nacházel zhruba uprostřed mezi alfou a iotou Draka a tato „příšera“ tak každou noc, aniž by zapadla, kroužila po nebesích.
Dnes sice toto privilegium postrádá, přesto se zde ale nalézá řada podivuhodných nebeských objektů. Nejjasnější je naoranžovělá gama Draconis neboli Eltanin, která sehrála jednu z klíčových rolí v dějinách astrofyziky. Při pohledu z Londýna procházela prakticky přesně zenitem. Astronom James Bradley se s její pomocí pokoušel odhalit paralaxu, tedy změny polohy této hvězdy vůči vzdálenějším objektům, způsobené pohybem Země kolem Slunce. To se mu sice nepodařilo, ale roku 1728 pomocí Eltaninu objevil tzv. roční aberaci světla způsobenou kombinací pohybu Země kolem Slunce a konečné rychlosti světla.
Nachází se 150 světelných let daleko a patří mezi chladné veleobry s průměrem zhruba 50 průměrů Slunce a hmotností necelé dvě hmotnosti Slunce. Jeho barva je v kontrastu s druhou nejjasnější stálicí hlavy Draka – betou, která má žlutobílý odstín. Také ona patří mezi chladné veleobry s průměrem 40 průměrů Slunce a hmotností 5 hmotností Slunce. Navíc jej doprovází drobný červený trpaslík. Severovýchodní roh dračí hlavy ohraničuje ksí Draconis, neboli Grumium („čumák“), severozápadní pak ný Draconis, přezdívaná Kuma.
Obrázek
Mapka zobrazuje hvězdnou oblohu začátkem dubna ve 23 hodin, v polovině měsíce ve 22 hodin a koncem dubna ve 21 hodin letního středoevropského času. Při pozorování držte mapku nad hlavou tak, aby k zemi směřovala ta světová strana uvedená na okraji, ke které stojíte čelem. Hvězdy zakreslené u okraje mapky uvidíte před sebou, hvězdy poblíž středu máte přímo nad hlavou a hvězdy u protějšího okraje můžete spatřit za sebou. Na obloze se lze orientovat podle nápadných skupin hvězd, které jsou pro přehlednost spojeny čárami. O souhvězdí ale nejde. Těmi se v astronomii myslí pevně stanovené části oblohy. V mapce není vyznačen Měsíc, jehož poloha se každý den mění. Vlivem otáčení Země se souhvězdí pohybují rychlostí 15 stupňů za hodinu od východu k západu. Stačí proto mapu pootočit o patřičný počet stupňů (délka a směr pootočení jsou vyznačeny šipkou). Například začátkem dubna v 1 hodinu pootočíme mapu o 30 stupňů.
MAPY: AUTOR
Pohled na „hlavu“ souhvězdí Draka, které obepíná severní nebeský pól
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně
