Nikdo ze čtveřice průběžně filmovaných aktérů se před kamerou dokumentaristy nikterak neskrýval, pustili si filmaře blízko k tělu a více či méně - podle naturelu - otevřeně sdělovali jeho prostřednictvím své pocity z měnící se doby i z proměn vlastního života, který doznal zásadních zvratů.
Poté, co Pavel Koutecký v roce 2006 tragicky zemřel, vyzvala producentka časosběrného projektu Jarmila Poláková ze společnosti Film & Sociologie režiséra Jana Šikla, aby původní Kouteckého záměr sběru materiálu po celých dvacet let dokončil. Nyní se tedy divákům dostane mimořádné svědectví: v cyklu čtyř hodinových dokumentů nazvaném Evoluce 4 z revoluce prožijí znovu posledních dvacet let této země nejen v životě těch čtyř, ale v kontextu všeho podstatného, co se v různých dobách u nás dělo.
Byť jsou dokumenty točeny s humorem, nadhledem a co možná - při vší subjektivitě sledovaných osudů - objektivně, není to úplně optimistické podívání. Už proto, že vybraní hrdinové věnovali obrovskou míru energie do realizace společenských změn v této zemi, osobně vsadili na leckdy možná naivní ideály, jistě i neprofesionální předpoklady, z gruntu změnili život svůj i svých partnerů nebo rodin. Jejich proměny jsou ovšem svědectvím o našem životě se vším pozitivním i negativním, co nový režim a nové podmínky s sebou přinesly.
Dynamický vývoj prodělal Michael Kocáb (jeho díl se bude na ČT2 vysílat 8. 11.). Ačkoli jeho výpovědi se zdají nejméně spontánní (jako by si hlídal svou stylizaci tu divokého rockera, tu nadějného politika...), mnohé z toho, čím prošel on i jeho rozvíjející se rodina, svědčí o proměnách této společnosti s mimořádnou naléhavostí.
Dokument o Janu Rumlovi (15. 11.) zachytil někdejšího disidenta na vrcholu jeho politických ambicí: „Snažil jsem se nějak artikulovat, co se se mnou děje v konfrontaci s mocí. Říkal jsem věci s převahou člověka, který to nějak zvládl, mluvil jsem lehce a povrchně,“ připouští po dvaceti letech. „Dnes, kdy jsem se ocitl v jiné pozici, bych chtěl hodně přemýšlet, správná slova však nenacházím.“
Ani on ani ostatní tři aktéři dokumentů během let nepožádali, aby se přestalo s natáčením, třebaže se ocitli v tíživé osobní situaci. Jako například Martin Mejstřík (11. 11.), jejž film sleduje v různých vlnách euforie, vypjaté aktivity, nadějí až k trpkému rozpadu rodiny a ztrátě naděje na obrat k lepšímu. Ani on však filmaře neodehnal, naopak, mimořádně upřímně s ním (a s divákem) sdílí své dobré i špatné chvíle.
Kryštof Rímský (18. 11.) - „student, anarchista, feťák, student, herec, milující manžel, otec, bouřlivák s otevřeným srdcem,“ jak zní v dokumentu jeho „vizitka“, hodnotí nakonec vývoj dvaceti let překvapivě pozitivně: „Je to většinou povrchní, bezduchý hnus, co okolo sebe denně vídáme, ale já bych to tak beznadějně neviděl. Snažím se obklopovat a pracovat s lidmi, kteří uvažují a žijí podobně jako já. Takový návrat k tomu základnímu a podstatnému...“
***
Byť jsou dokumenty točeny s humorem, nadhledem a co možná - při vší subjektivitě sledovaných osudů - objektivně, nejsou snímky Evoluce 4 z revoluce úplně optimistické podívání.
